Ta zima byla krutá . . .

Tenkrát sněžilo a sněžilo. Kraj se doslova zavrtal pod bílou, měkkou přikrývku.

Vánoce byly za dveřmi a můj otec měl silnou cestovní horečku. Pobíhal sem a tam, lezl na půdu pro kufr a cestovní tašku, vybíral si své nejlepší manžetové knoflíčky a přichystal si několik knoflíčků na límeček. A pak ještě vybíral kravaty a ponožky. Maminka měla navíc dohlédnout, aby žehlířka nedodala zase tak škrobené límce k košilím, a jestli je Heiniho kufřík už sbalený. Můj bratr Heinrich totiž směl jet s ním. Cesta měla vést do ciziny, konkrétně do Chemnitz k mé tetě Marii. Už o letních prázdninách bylo domluveno, že celá rodina přijede na vánoční svátky.

Jenže už v září se plány začaly komplikovat. Vypukla epidemie spály. Já jsem velmi brzy patřila mezi silně horečnaté a červeně skvrnité nešťastníky. Protože mě to postihlo obzvlášť silně, řekl náš domácí lékař, hodný pan doktor Siegl, že musím bezpodmínečně do nemocnice. Maminka plakala, otec se třásl a já jsem viděla všechno jako přes závoj. V nemocnici jsem se nejméně týden vyvažovala mezi dětským nebem a zemí. Když jsem to k radosti svých blízkých úspěšně přestála a mohla znovu s nadějí hledět do budoucnosti, musela jsem přesto ještě čtyři týdny zůstat na oddělení páchnoucím karbolem. Když přišel den odchodu, zapomněla na mě jinak tak láskyplně starostlivá sestra ve vlhkém froté ručníku. Byla sice hrozně vyděšená, když si na mě vzpomněla, ale já už měla za sebou celou malou věčnost chvění a třesu. Nepomohlo ani, že jsem pak byla masírována a drhnuta a posílena horkým citronem – další balancování nad propastí bylo už na spadnutí.

Otec, netuše nic zlého, objednal fiakristu Ondráčka. Ačkoli mě maminka zabalila do dvou teplých vlněných dek, přehodil přes mě pan Ondráček ještě pěknou velkou cestovní deku. A přesto jsem se nemohla zahřát. Už odpoledne seděl doktor zase u mé postele. Sklíčka jeho brýlí se zaleskla a jeho chladná ruka přejela po mém horečkou rozpáleném obličeji. „Dítě má recidivu," řekl, „nachladilo se."

Tato slova byla asi posledním, co jsem si nejbližších osm dní vědomě uvědomovala. Zase jsem musela týdny ležet, protože mé ledviny se prostě nechtěly vzpamatovat. Teprve kolem svátku sv. Mikuláše jsem mohla znovu vstát. Na roztřesených nožkách jsem mu vykročila vstříc. Doktor Siegl ale řekl, že na cestu do Chemnitz nemůže být ani pomyšlení, dokud znovu nenaberu maso na kostech a barvu do tváře. —

Tak se stalo, že jsme s maminkou musely zůstat doma. Den před Štědrým dnem přišel časně zrána opět pan Ondráček. Vyzvedl otce a Heiniho na vlak. Maminka za nimi poslala nejeden povzdech i slzu, protože klidná a spokojená dokázala být jen tehdy, když slyšela svá obě kuřátka – totiž Heiniho a mě – pípat pohromadě kolem sebe. Kromě toho si všimla, že Heiniho červené tvářičky náhle zbělely. To možná nebylo jen cestovní horečkou. „S pomocí boží!" zašeptala maminka. „Snad všechno dobře dopadne!" Pak si mě vzala příjemně teple do náruče a řekla: „Pojď, upečeme si ozdůbky na stromeček!"

Bylo to nádherné. Směla jsem ochutnávat a jehlicí propichovat dírky do srdíček, měsíčků a hvězdiček na zavěšení. A když už to krásně vonělo po Vánocích, stála tu najednou moje hodná babička. Byla celá oblečená v černém, na zádech měla nůši a přinesla s sebou spoustu čerstvého sněhového vzduchu. Její drobný obličej byl červený od mrazu a lemovaný nesčetnými jiskřičkami, které jí jinovatka pověsila na huňatý kašmírový šátek. Byla jsem bez sebe radostí. Maminka rychle spařila ruský čaj a babička zkřehlými prsty rozvazovala šněrovací botky. Čaj, do kterého maminka přidala nejen mléko a cukr, ale i dvojitou štamprli rumu, babičku velmi rychle rozveselil a rozpovídal. Zatímco s požitkem usrkávala a vyprávěla, vybalovala nůši. Hned nahoře ležel štrůdlový vánoční cop – zlatožlutě upletený a poprášený moučkovým cukrem. Pak byla v koši ještě vejce a čerstvé máslo, kulaťoučce tvarované a zdobené lžící. Poté se objevily plátěné pytlíky s hrušňovými suškami, sušenými švestkami a šípky. A pak babička udělala něco obzvlášť napínavého: pomalu rozbalila napěchovanou utěrku a vykouzlila tu nejkrásnější vánoční husu. Ta byla už oškubaná a vykuchaná, jemné barvy, s plnými stehny a bohatou prsou. Bez ní by mému otci uniklo něco opravdu dobrého, mínila maminka, a babička jí přizvukovala.