Práh dveří

Nikdy bych nevěřila, že se při shledání s rodným krajem probudí tolik vzpomínek. Vlastně nikdy úplně nezapadly do tmy zapomnění, jen je léta trochu zakryla. A teď stačil strom, kvítek, kopeček nebo kámen, aby se mnohé staré obrazy vrátily. Ano, byl mezi nimi i jeden kámen!

Byl to kdysi práh před zeleně natřenými dveřmi strýčka Franze. Velký a široký ležel tam žulový kvádr, a každý, kdo chtěl do domu, musel na něj vystoupit. Nesčetné nohy ho za nekonečně dlouhou dobu ohladily a vyšlapaly. Zdi domu mezitím spadly, ale on tu ještě je. Poznala jsem ho hned, ačkoli byl místy pokrytý dobrou humusovou zemí.

Opatrně jsem ji odhrnula stranou, přitom mi na něj skanulo pár slz, protože se pro mě stal pamětním kamenem mého milovaného dětství.

Jak nádherné bývalo na něm sedět a snít, zatímco ranní slunce hladilo tvář, včely v zahradě bzučely a Marianne volala z okna kolem „Pilných Lízinek": „Hned tam budem!"... Odtud jsme v neděli chodili do kostela nebo na svatodušní procesí. Většinou nás byl velký hlouček veselých kluků a děvčat. A vždycky jsme se pěkně vystrojili – Pánu Bohu ke cti a sobě k radosti. Tehdy byla totiž neděle ještě svátkem. – Když jsme chtěli jít koupat, scházeli jsme se také u prahu před zelenými dveřmi. Tam bylo příjemně chladno, jakmile slunce přešlo přes poledne, i když žár se ještě chvěl nad zemí. V taškách jsme nosili plavky, spoustu chleba s máslem a několik lahví sladké kávy. Cestou do údolí jsme ještě nasbírali jahody. Nedá se popsat, jak nám pak chutnalo u šumící Teplé pod stinnými olšemi. –

Za borůvkové sezóny babička pokaždé říkala, že si musíme borůvky natrhat sami, chceme-li mít koláč. A protože teta Agnes říkala svým dětem docela podobná slova, bylo jasné, že s Mariannou a Franzlem půjdeme do lesa společně. K tomu jsme se samozřejmě zase sešli u prahu, a to už při ranním klekání v šest hodin ráno. Pak jsme vyrazili a zpívali z plných hrudí, až se nám hlasy odrážely z kopce na kopec. Zatímco Marianne měla svůj košíček vždycky jako první plný, u mého bratra Heinricha bylo sotva pokryté dno. Příliš mnoho toho totiž pozřel. Abychom byli včas doma, natrhali jsme mu pak společně košíček plný, zatímco on si co chvíli musel se sténáním držet břicho. Než jsme dorazili k prahu, Heinrich už neměl žádné potíže a měl místo na dobrý borůvkový koláč.

Od té doby uplynulo přes půl století bouřlivých světových dějin. Přesto vidím strýčka Franze pořád stát na svém prahu, jako by se vůbec nic nestalo. Modrou ševcovskou zástěru měl uvázanou a pěšinku v účesu učesanou podle pravítka. Vidím ho i v koženém motocyklovém úboru s ochrannými brýlemi na čele, a vidím ho jako velitele hasičů ve švarné uniformě s bohatým mosazným leskem. Na každém z těchto obrazů se strýček Franz usmívá se šibalstvím kolem úst a vráskami kolem očí.

A vidím i tetu Agnes stát na prahu, růžovou a přitažlivou, přesně tak, jak se zpívá v egerlandské písničce: „Kulatá v tváři, plná v pase, taková má být hospodyňka!" Teta Agnes byla dobrá matka a šikovná hospodyně. Mnoho nemluvila, na to jí nezbýval čas. Od rána do večera pracovala, přitom byla čím dál růžovější a zdánlivě nikdy unavená. Když vůně jejího koláče nebo lívanců proklouzla Weinhartovou uličkou přes Fliegelbergerl až k Baumannové sousedce, plížili jsme se k prahu a čekali. Někdy udělala teta konec našemu trápení a zavolala zpoza „Pilných Lízinek", ať jdeme dovnitř. Prozíravě si vždycky část odložila stranou, jinak bychom snědli úplně všechno.