Teď už teta Agnes dávno nepeče koláče a ani strýček Franz si už neváže modrou zástěru. Oba leží na vesnickém hřbitově v Algäu, nedaleko od hor. Nebyli přenášeni přes svůj práh, jak by tomu bylo, kdyby směli nalézt poslední odpočinek u paty kostela sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald).

Zatímco jsem teď tak stála u toho starého, dobrého prahu a přemýšlela, náhle mě napadla vzpomínka na babičku Weinhartovou. Ta ještě byla přenesena přes práh. Stále zřetelněji si to vybavuji. Chtěla bych o tom vyprávět, protože se v tomto příběhu skrývá i mnoho starých zvyků.

Muselo to být na počátku třicátých let. Buď se to stalo pozdě na podzim, nebo pozdě v zimě, jednoho dne k nám přišla naše mlékařka, hodná paní Ecklová, a přinesla zprávu od mé babičky z Gfell. Když totiž u babičky pospíchalo, neběžela do Horního Slavkova podat za drahé peníze telegram, to ne, běžela k panu Lauterbacherovi, který bydlel v Gfell a pracoval v Meierhöfen. Denně jezdil teplárenskou drážkou až do Aichu. Přitom se pokaždé potkal s naší paní Ecklovou, která nastupovala už ve Schönwehru. Ta od pana Lauterbachera převzala vzkaz a doručila ho spolu s mlékem přesně v sedm hodin do domu mých rodičů. Tak jsme jednoho dne dostali zprávu, že babička Weinhartová je nemocná a musela být odvezena do nemocnice v Karlových Varech. Maminka, která měla vždy soucitné srdce, se hned rozhodla, že nemocnou navštíví. Směla jsem jet s ní.

Babička Weinhartová ležela ve velkém sále, jak to tehdy ještě bývalo obvyklé. Vlevo snad deset postelí pod vysokými okny, vpravo snad deset postelí pod vysokými okny, uprostřed dlouhý stůl s tvrdými židlemi. Nad každou postelí visela černá tabulka. Na ní bylo bílou křídou napsáno jméno a věk nemocné, aby každý hned věděl, s kým má co do činění. Hned pod ní byla bílá tabulka. Na té byla červenou tužkou zakreslena teplotní křivka. Tak mohl každý vidět i to, zda a jak vysoká horečka nemocnou trápí. Úplně vzadu v poslední posteli vlevo jsme našly babičku Weinhartovou. Po jejím útlém, voskově bledém obličeji stékaly velké slzy, když poznala maminku. „To mě těší, žes přišla!" opakovala pořád dokola. Když ale maminka postavila na noční stolek doma upečený koláč a železité víno, odmítala je, protože prý nemá vůbec žádnou chuť ani hlad. Později vyprávěla, jak jí je, co s ní dělali, a že má tak strašný stesk po domově. Na rozloučenou maminka slíbila, že brzy zase přijde.

K tomu už ale nedošlo, neboť babička Weinhartová byla krátce nato převezena domů. Brzy zavřela oči navždy. Maminka se oblékla do smutku a jela se mnou do Gfell. Byl to nevlídný den, mokrá zima nám lezla až do kostí. Teprve když jsme od Töppeles vylezly strmým „Ochsngromem" nahoru, trochu se nám oteplilo. Ve Weinhartově uličce už stálo mnoho lidí, tiše a oblečeni v černém. Byla mezi nimi i má babička. Šál z činčily lemoval její bledou tvář. Vzala mě za ruku a šla s námi do domu. V jizbě ležela babička Weinhartová, drobounká, uprostřed světlých smrkových větviček a papírových červených růží. Kolem jejích svraštělých rukou byl ovinutý růženec. Všechny nábytky vynesli ven, zůstala jen rohová lavice. Na ní seděl vedle vzlykajících žen dědeček Weinhart. Nepřítomně hleděl do prázdna. V koutku nad ním hořelo věčné světlo.

V jizbě bylo pěkně teplo, protože v kamnech praskalo a plápolalo hořící dřevo, a na plotně z velkého hrnce stoupala vůně čaje s rumem. Teta Agnes stála před ním celá rudá a pořád nalévala plné sklenice. S potěšením se lidé nechávali prohřát teplem a přitom hleděli na tu malou nehybnou tvář mezi smrkovými větvičkami a papírovými růžemi. Babička přistoupila k misce se svěcenou vodou, třikrát ji vystříkla na zesnulou a udělala kříž jí i sobě. Maminka udělala totéž, a já také. Pak jsme šly kolem rakve vlevo a vrátily se vpravo. Teta Agnes na nás už čekala se třemi plnými sklenicemi. Poprvé v životě jsem směla pít čaj s rumem. Ještě jsme se natlačily na rohovou lavici, protože jsem nechtěla ven do mokré zimy. Pomalu jsme upíjely horký nápoj a zahřívaly si tím údy. Dnes by se taková situace jistě označila za makabrózní a neuctivou, ale tehdy na venkově bývalo ještě zvykem, že zesnulí patřili do společenství živých tak dlouho, dokud byli ještě v domě. I pro mě bylo tehdy všechno docela samozřejmé. Se zájmem jsem pozorovala truchlící hosty, jak přes práh šourali svými těžkými botami, jak stříkali svěcenou vodou a dělali kříž, jak pomalu obcházeli rakev a jak vděčně si vychutnávali čaj s rumem. Než rakev zatloukli, příbuzní se s babičkou Weinhartovou naposledy rozloučili. Poté ji vynesli ven a přenesli přes práh. Teprve teď už nepatřila do společenství živých.

věta pokračuje na dalším listu ⟶