Masaryk a sudetští Němci

Napsal Harry Hochfelder, Londýn

Následující úvaha vznikla na podnět českého filozofa profesora dr. Karla Máchy, který nedávno přednesl ve „Svobodné společnosti pro podporu přátelství s národy Československa" přednášku na téma „T. Masaryk a 28. říjen 1918" a pracuje na knize, v níž se s Masarykem kriticky vyrovnává. Mácha byl děkanem Filozofické fakulty České univerzity v Praze a v roce 1978 odešel do Mnichova, kde nyní žije.

V dějinách existuje mnoho příkladů toho, že lidé po dlouhá léta s horlivostí a oddaností sledují nějaký cíl a nakonec zjistí, že dosáhli pravého opaku toho, oč usilovali. Ruští Židé, mimořádně schopná a hodnotná skupina lidí, přispěli v tomto století rozhodujícím způsobem ke dvěma významným vývojům – k vítězství komunismu v Rusku a k založení a vybudování státu Izrael. Stát, který dnes značná část ruských Židů chce opustit, je ovšem Sovětský svaz, a stát, do kterého 90 procent vystěhovalců odtamtud nechce emigrovat, je Izrael.

Masarykovo myšlení má náboženské kořeny, zakotvené v české reformaci Jana Husa. Hledání pravdy, které si Masaryk vytkl jako nejvyšší cíl, bylo především hledáním pravdy náboženské, hledáním křesťanství čistšího a nezfalšovaného, na rozdíl od formy běžné v Čechách – víry na základě rozumu. Jaký byl výsledek? Po založení Československa v roce 1918 se velká část české inteligence obrátila zády ke křesťanství v jakékoli podobě a stala se bezvyznáním. Zvítězila pravda? Nebo rozum? Nebylo pochyb, že čeští intelektuálové, kteří se z převážné většiny stali ateisty nebo agnostiky, případně v nejlepším případě velmi vlažnými křesťany, se v tom s Masarykem cítili v souladu.

Jak se snášel Masarykův humanismus a liberalismus s jeho postojem k „české otázce", kterou se intenzivně zabýval v posledních dvou desetiletích minulého století? Liberalismus a nacionalismus šly v roce 1848 ruku v ruce, k jejich rozdělení došlo až později. Masaryk se sice postavil proti nacionalistickým výstřelkům v otázce Rukopisu královédvorského a v procesu s údajnou rituální vraždou. Avšak „česká otázka" je u něj ústředním problémem, který zastiňuje vše ostatní, otázkou sui generis, a člověk nabývá dojmu, že v Češích viděl „vyvolený národ", národ se zvláštním posláním, s národním posláním v dějinách.

Podíváme-li se na českou otázku dnes s odstupem a v širším rámci, jeví se méně jako otázka sui generis, spíše jako součást celoevropské tendence menších národů silněji se profilovat. To bylo spojeno s jazykovou obrodou a se snahami zjistit více o dějinách a kultuře vlastního národa a toto poznání pěstovat. I větší národy prošly krátce předtím podobným vývojem. Tyto tendence dostaly rozhodující impulsy od Francouzské revoluce a od romantismu. Posílení národního sebevědomí u Čechů rozhodně nevedlo od počátku k česko-německému protikladu, právě naopak, mnozí Němci – nejen Johann Gottfried Herder – sympatizovali s Čechy a dalšími slovanskými národy a dokonce přispěli k probuzení jejich národního vědomí.

U Masaryka bylo řešení české otázky totožné se založením vlastního českého státu. První světová válka mu k uskutečnění tohoto plánu poskytla příležitost. I v tom šel s obecným duchem doby. Mapa Evropy po první světové válce byla plná malých států. Tento vývoj se nám dnes nemusí jevit jako smysluplný, nemusel se však vyvinout katastrofálně, kdyby se bylo předešlo řadě zásadních chyb, například zavedení vysokých celních bariér.

věta pokračuje na dalším listu ⟶