⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Především se však s Masarykovým úsilím o pravdu neslučuje skutečnost, že nový stát byl vybudován na základech nepravdy. Nejprve tu byla nepravda o národním státě. Československo bylo prohlášeno za národní stát, ve skutečnosti však šlo o stát národnostní, v němž Češi tvořili méně než 50 procent obyvatelstva. Pak tu byla nepravda o „československém národu": takový národ neexistoval, pojem byl vytvořen uměle. Slováci vedli po celou svou tisíciletou historii samostatnou existenci, nebyli Čechy a necítili se jimi. Jejich jazyk a kultura jsou odlišné. Pojem „Čechoslováci" měl sloužit k podepření českého nároku na větší území. Už v samotném názvu nového státu byla tedy obsažena lež. Pittsburskou dohodu, v níž byla Slovákům přislíbena autonomie, čeští státníci nedodrželi, stejně jako slib daný na mírové konferenci, že z Československa bude vytvořeno „druhé Švýcarsko", čímž se mínilo, že všechny národnostní skupiny v něm budou mít rovná práva.

Z pojmu „národní stát" vyplynula koncepce „československého státního národa" a v logickém důsledku zařazení všech ostatních národnostních skupin mezi „menšiny". Mezi ně patřili i tři a půl milionu sudetských Němců, jejichž počet nejbližší Masarykův spolupracovník Beneš na mírové konferenci udal jako podstatně nižší, s dodatkem, že mnozí z nich jsou poněmčení Češi. Byla to další nepravda. To, že menšiny byly vyloučeny z účasti na ústavodárném Národním shromáždění, odráží skutečnost, že se v novém státě staly občany druhé kategorie.

Zásadní rozpor spočíval i v tom, že v českých zemích byly etnické poměry ignorovány ve prospěch geografie (přirozených hranic) a dějin – Čechy prý nelze dělit, protože nikdy rozděleny nebyly – zatímco v případě Slovenska tomu bylo přesně naopak: přirozené hranice a tisíciletá historie Uherského království byly ignorovány ve jménu etnických poměrů a Uhry byly rozděleny, přičemž k Československu navíc připadlo tři čtvrtě milionu Maďarů, samozřejmě aniž by byli dotázáni.

Nejkřiklavější rozpor spočíval samozřejmě v tom, že český stát byl zřízen na základě práva národů na sebeurčení, a že přesně toto právo na sebeurčení bylo odepřeno sudetským Němcům a všem ostatním menšinám, i Slovákům. Moc měla přednost před právem i před pravdou. Založení Československa proběhlo na základě tehdejší mocenskopolitické situace a z mocenskopolitických úvah, které se ukázaly jako velmi krátkozraké. Tím byla sice dočasně uspokojena chtivost zakladatelů státu po maximálním rozsahu území, avšak nový stát neměl mezi svými sousedy jediného přítele. Když Hitler požadoval Sudety, přihlásily se se svými územními nároky i Polsko a Maďarsko, a po druhé světové válce byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu.

Všechny vyjmenované nepravdy a rozpory inicioval T. Masaryk a kryl je svým jménem. Byl prezidentem, když 4. března 1919 české vojsko krvavě potlačilo pokojné demonstrace sudetských Němců za právo na sebeurčení. A až do roku 1935 předsedal všem těm mnoha opatřením československých vlád, jimiž byli sudetští Němci a ostatní „menšiny" systematicky znevýhodňováni a utlačováni. Není divu, že většina sudetoněmecké národnostní skupiny byla v roce 1938 pro připojení k Třetí říši a Slováci si nechali v roce 1939 od Hitlera darovat svou nezávislost.

Od Masaryka navíc pochází výrok, že Němci v českých zemích jsou „kolonisté a přistěhovalci". Tím zpochybnil právo sudetských Němců na domov a tento výrok lze považovat za výchozí bod zločinu vyhnání po druhé světové válce. Pravda je, že oba národy žily v českých zemích po mnoho století a že je sporné – ale nikoli podstatné pro řešení současných konfliktů –, kdo tam byl první.

věta pokračuje na dalším listu ⟶