Šibeniční vrch se náhle vynořil vysoký a hrozivý před naším čelním sklem, a pak jsme jeli ještě pěkný kus smutnou krajinou. Když už jsem si myslela, že do Poschitzau nikdy nedojedeme, silnička najednou zavedla do údolí. Skončila v oáze vysokých stromů a hustého křoví. Mezi listím se blyštěly bílé zdi tří nebo čtyř hezkých domků. A kdyby zrovna nekokodákaly slepice a nekejhaly kachny, dalo by se uvěřit, že ta malá oáza spí v šípkovém spánku. Každý pokus dostat se dál ztroskotal na bažině a křoví. Za takových okolností jsem nemohla najít to místečko země, kde začal můj život. Nakonec jsme tedy jeli do Gfellu.
Hned jsem poznala zbytky zdí Moderhofu a Horní rybník, který je však už jen zarostlou tůní pokrytou řasami. Hustý a vysoký se nad ruinami vesnice klene tmavý baldachýn z listí — nad trnitými houštinami, ostružiním a bezovým křovím, nad vysokou trávou a nízkým lesním jetelem, nad vodními příkopy na strmém svahu. Hans zaparkoval vůz u pomníku padlých. Zvláštní, že jen tomu jednomu bylo dovoleno zůstat stát. Někdo dokonce vyklidil prostor kolem něj a kámen důkladně vyčistil. Každé jméno, každé slovo a každé číslo je jasně čitelné. Muži a ženy, kteří pracovali poblíž, jen krátce pokývli, ale neřekli ani slovo. I v horní části vsi pracovaly dva manželské páry. Když jsme přišli přes „Fliegel-Bergerl", hned jsem objevila základy Weinharthausu. Na nich se začalo z kamenů ruin stavět nová zeď. Blízká studna je až do výše člověka zasypaná kameny velkými jako hlava a nad nimi se v čisté vodě zrcadlí tmavý baldachýn z listí. Teprve teď jsem se odvážila podívat na zbytky Dicklhofu. Jasně jsem dokázala určit jednu pevnou stěnu obytného domu a jednu ze staré chalupy na vejminek, kde bydlela moje babička, ale dostat se tam jsem nemohla. Deset metrů před cílem jsem musela vzdát to — zadržovala mě bažinatá tráva, plazivé větve a spletené proutí. Přitom bych tak ráda věděla, jestli ještě stojí pec na chleba. Otřesená a plná vzteku jsem odešla a už jsem nechtěla z Gfellu nic vidět. O dva dny později — bylo to na zpáteční cestě — nás Hans přece jen ještě jednou zavezl do Gfellu a také do Horního Slavkova. Obloha byla vlídnější. Svět sice vypadal světleji, ale přesto ne veseleji. Cestou přes Horní Slavkov jsme potkali školkové děti s bledými tvářičkami a smutnýma očima, v Horním Slavkově nám vjelo do cesty popelářské auto a na gfellské výšině jsme viděli jen bezútěšně rozlehlá strniska. V Gfellu nějaký muž vykopával kořeny, jeho žena vařila oběd nad otevřeným ohněm. Nad stolem a židlemi měli nataženou plachtu jako stan. Před tím stálo malé nebesky modré autíčko. Muž i žena nás pozdravili s lehkým úsměvem. Chtěla jsem zkusit dostat se ke zdem Dicklhofu ze strany od Schönhansels. Zatímco můj muž a děti doufali, že najdou jinou cestu, přidal se ke mně Andreas. Tak moc mi chtěl pomoct! Přitom často zmizel ve vysoké trávě tak, že jsem viděla jen jeho světlou chocholku vlasů. Dostala jsem strach, že by mohl spadnout do skryté studny. Naše námaha byla ostatně zbytečná. Když se přes výšinu s rachotem přiblížil obrovský traktor, utekli jsme zpátky k ostatním.
Hans mezitím navázal řeč se ženou od stanové plachty. Byla velmi milá a mluvila plynně německy. Dozvěděli jsme se od ní, že její matka je Němka, že jim v Gfellu byla přidělena tato parcela, že rodina bydlí ještě ve Falknově, ale že ona a její muž tráví na pozemku každou volnou hodinu. Ve sklepě si prý zařídili dvě postele a televizi. Mezitím jim prý tento kousek země znamená tolik, že by ho už nechtěli opustit. Zda ale svůj domek dokážou sami dostavět, to je velká otázka. Vzpomněli jsme si tehdy na kávu, čokoládu a banány v kufru auta. Když žena uviděla všechno rozložené na svém stole, v očích se jí zaleskly slzy radosti. Z cesty jsme ji i jejího muže ještě dlouho viděli mávat. V Chebu už slunce vrhalo dlouhé stíny. Hans zašel do malého knihkupectví — chtěl se tam zbavit našich posledních korun. My jsme mezitím procházeli po náměstí. Ubohé kbelíkové palmy, rozestavené po náměstí a mající zřejmě navodit jižní atmosféru, jsme mohli jen ze srdce litovat. Zdá se, že i zrestaurovaný „Stöckl" už zase potřebuje pomoc a podporu. Přesto ze všech krásných, ale příliš zakouřených fasád na velkém karé zářila tři čerstvě a bíle natřená okna. Tento nesmělý pokus jednoho člověka vymanit se z věčné šedi byl téměř dojemný.
Horní Slavkov aufzufüllen. Rechter Hand dehnt sich ein riesiges Feld bis nach Gfell und bis zum „Sand".
Der Galgenberg war plötzlich hoch und schaurig vor unserer Windschutzscheibe, und dann fuhren wir noch ein großes Stück durch die traurige Landschaft. Als ich schon glaubte, wir kämen nie nach Poschitzau, da führte das Sträßchen plötzlich in den Grund. Es endete in einer Oase aus hohen Bäumen und dichtem Buschwerk. Zwischen den Blättern leuchteten die weißen Mauern von drei oder vier hübschen Häuschen. Und wenn nicht gerade Hühner gegackert und Enten geschnattert hätten, dann hätte man glauben können, die kleine Oase liegt im Dornröschenschlaf. Jeder Versuch, noch weiter vorzudringen, scheiterte an Sumpf und Buschwerk. Unter solchen Umständen konnte ich jenes Fleckchen Erde, auf dem mein Leben seinen Ausgang genommen hat, nicht finden. Nun fuhren wir endlich nach Gfell.
Gleich erkannte ich die Mauerreste vom Moderhof und den Oberen Teich, der jedoch nur noch ein veralgter Tümpel ist. Dicht und hoch wölbt sich ein dunkles Blätterdach über die Ruinen des Dorfes, über Dornenhecken, Brombeer- und Holundergestrüpp, über hohem Gras und niederen Waldklee und über die Wassergräben am steilen Hang. Hans parkte den Wagen beim Kriegerdenkmal. Sonderbar, daß dieses allein hat stehenbleiben dürfen. Jemand hat sogar den Platz ringsherum gerodet und den Stein gründlich gesäubert. Jeder Name, jedes Wort und jede Zahl ist deutlich zu lesen. Männer und Frauen, die in der Nähe arbeiteten, nickten kurz, sagten jedoch kein Wort. Im oberen Dorf arbeiteten ebenfalls zwei Ehepaare. Als wir über das „Fliegel-Bergerl" kamen, entdeckte ich gleich die Fundamente des Weinharthauses. Auf ihm hat man begonnen, aus Ruinensteinen die neue Mauer hochzuziehen. Der nahe Brunnen ist mannshoch mit kopfgroßen Steinen gefüllt, und darüber spiegelt sich im klaren Wasser das dunkle Blätterdach. Nun erst wagte ich den Blick zu den Resten des Dicklhofes. Eine starke Wand des Wohnhauses und eine des Austragshäuschens, in dem meine Großmutter gewohnt hatte, konnte ich eindeutig bestimmen, aber hinkommen konnte ich nicht. Zehn Meter vor dem Ziel mußte ich aufgeben, — sumpfiges Gras, kriechende Zweige und wirres Geäst hielten mich zurück. Dabei hätte ich so gerne gewußt, ob der Backofen noch steht. Erschüttert und voller Wut ging ich weg und wollte von Gfell nichts mehr sehen. Zwei Tage später — es war auf der Heimfahrt, — brachte uns Hans dann doch noch einmal nach Gfell und auch nach Schlaggenwald. Der Himmel war freundlicher geworden. Die Welt sah zwar heller aus, aber trotzdem nicht heiterer. Auf der Fahrt durch Horní Slavkov trafen wir Kindergartenkinder mit blassen Gesichtchen und traurigen Augen, in Schlaggenwald begegnete uns ein Müllwagen, und auf der Gfeller Höhe sahen wir nur die trostlos weiten Stoppelfelder. In Gfell grub ein Mann Wurzeln aus, seine Frau kochte über offenem Feuer das Mittagessen. Sie hatten ein Zeltdach über Tisch und Stühle gespannt. Ein kleines himmelblaues Auto stand davor. Der Mann und die Frau grüßten mit einem kleinen Lächeln. Ich wollte versuchen, von Schönhansels Seite her an die Dicklmauern zu gelangen. Während mein Mann und die Kinder andere Möglichkeiten zu finden hofften, schloß Andreas sich mir an. Er wollte mir ja so gern helfen! Dabei verschwand er oft hinter solch hohen Gräsern, daß ich bloß noch sein helles Haarschöpflein sah. Da bekam ich Angst, er könnte in einen verborgenen Brunnen fallen. Unsere Mühe war außerdem umsonst. Als ein riesiger Traktor über die Höhe getöst kam, liefen wir zu den anderen zurück.
Hans war inzwischen mit der Frau vom Zeltdach ins Gespräch gekommen. Sie war sehr nett und sprach fließend deutsch. Wir hörten von ihr, daß ihre Mutter eine Deutsche sei, daß ihnen in Gfell diese Parzelle zugeteilt worden wäre, daß die Familie noch in Falkenau wohnen würde, daß aber sie und ihr Mann jede freie Stunde auf dem Grundstück seien. Im Keller hätten sie sich zwei Betten und den Fernseher aufgestellt. Mittlerweile würde ihnen dieses Stückchen Erde so viel bedeuten, daß sie es nicht mehr verlassen wollten. Ob sie jedoch ihr Häuschen selbst vollenden werden können, das sei die große Frage. Da dachten wir an den Kaffee, die Schokolade und Bananen in unserem Kofferraum. Als die Frau alles auf ihrem Tisch liegen sah, schimmerten Freudentränen in ihren Augen. Von der Straße aus sahen wir sie und ihren Mann noch lange winken. In Eger warf die Sonne bereits lange Schatten. Hans ging in einen schmalen Buchladen. Dort wollte er unsere letzten Kronen los werden. Wir schländerten mittlerweile über den Marktplatz. Kümmerliche Kübelpalmen, die auf ihm verteilt stehen und wahrscheinlich südliche Atmosphäre verbreiten sollen, konnten wir nur von Herzen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.