Znovu jsem spatřila domov

Hermine Walter, roz. Palm

Už ji nechrání žádná láska…

Znovu jsem spatřila domov

(Pokračování a dokončení)

V Janessenu jsem se chtěla podívat, jestli ještě stojí dům strýce Roberta. Skutečně tam ještě stál, ubohý a oprýskaný. Zatímco na předzahrádce chřadlo pár chudokrevných měsíčků, vzadu se do výše člověka tyčil hromada harampádí. Jakmile Gabriele začala fotografovat, za záclonami se něco pohnulo, a tak jsme to nehostinné místo raději rychle opustili. — Hornerberg je opravdu už jen kopec bez obrysů. Během chvilky už zase sjíždíte na druhou stranu. Přitom se otevře plný pohled na uhelný revír Falknov–Nové Sedlo. Je to strašná rána, která se zde otevírá. Haldy se řadí za haldami, šedé provozní budovy stojí na rozrytém terénu, mezi nimi vedou koleje a obrovské komíny, z nichž se valí ohromné množství sazí a síry, hrozivě čnějí do bledé oblohy. Byli jsme opravdu rádi, když jsme tento hrůzný obraz měli za sebou a před sebou hrad v Lokti. Ale i ten mi připadal ponuřejší. Náměstí trochu rozjasňuje „Bílý koníček". Jeho krásná fasáda dostala nový nátěr. Ostatní domy však stojí zanedbané. Před hotelem parkovala auta s vlaječkami na svatbu. Svatební vůz byl z Erlangenu. Obklopovala ho mladá chasa v džínách s nýty. Později přišla i nevěsta, celá v bílé krajce. Naproti si dvě ženy vyvěsily z okna své horní partie a nechaly znít pronikavé hlasy přes celé náměstí. Mladá dívka se mihla do blízkého řeznictví, jehož výloha byla polepená starými plakáty. Kromě chudobného knihkupectví jsme si nevšimli žádného dalšího obchodu. Ačkoli byla sobota dopoledne, nebyly vidět žádné hospodyně s nákupními taškami, žádné povídání u sloupu Nejsvětější Trojice, ani dětský křik v uličkách. Jen podle toho, že se tu a tam pohnuly záclony v neprodyšně zavřených oknech, se dalo usoudit, že za nimi ještě někdo bydlí. — Milé, malé Zechtal je teď velmi úzké. Divoké křoví se tlačí až těsně k úzké silnici a po svazích se šíří samosetá zeleň. Nejdřív jsem uviděla špitální kostelík, pak „Červeného vola", Pluhov dům, školu a nakonec kostel sv. Jiří. O mnoho víc z Horního Slavkova (Schlaggenwald) nezůstalo. Zdi, které byly stavěny na věčnost, barbaři jednoduše smetli. Nad haldami sutin ještě připomíná sloup Nejsvětější Trojice dobu, kdy kolem něj procházela radost i smutek. —

Když jsme dorazili na hřbitov, začalo mrholit. Směrem ke Gfellu se plazila šedá mlha a do mého srdce se vplížila tupá bolest. Mezi vysokou trávou a pokřivenými náhrobky jsme hledali hrob mých prarodičů, ale bohužel marně. Andreas mě utěšoval jetelovými kvítky… Pak jsme ještě obešli kostel, nahlédli rozbitým oknem do sakristie, kde na špinavé podlaze leží zbožné obrázky, viděli jsme zatlučený vchod, vymleté zdi, kterými se táhnou nebezpečné trhliny. Podívali jsme se nahoru k věži, kde se ochoz už jen s vypětím drží při životě, — ale jak dlouho ještě? Bylo mi jasné, že až tento boží stánek spadne, strhne s sebou do hlubin poslední kousek domova. Pohled ke Krudumu už dávno nemůže klouzat po loukách a polích, musí si razit cestu přes zakouřená sídliště a komíny…

V Lesné nás čekalo překvapení. Uprostřed prastarých vysokých stromů ještě stojí kostelík, dvě usedlosti a jeden malý přívětivý domek. Všude naokolo se řezalo, tlouklo kladivem a na starých zdech se stavěly nové.

Naše cesta do Poschitzau byla téměř dobrodružná. Silnička tam je úzká a je čím dál užší. Hned za odbočkou z gfellské silnice visí ve vzduchu zápach odpadků. Tady se totiž zaváží krásná zelená kotlina odpadem z Horního Slavkova. Napravo se rozprostírá obrovské pole až ke Gfellu a k „Písku".

věta pokračuje na dalším listu ⟶