Šibeniční vrch se náhle vynořil vysoký a hrozivý před naším čelním sklem, a pak jsme jeli ještě pěkný kus smutnou krajinou. Když už jsem si myslela, že do Poschitzau nikdy nedojedeme, silnička najednou zavedla do údolí. Skončila v oáze vysokých stromů a hustého křoví. Mezi listím se blyštěly bílé zdi tří nebo čtyř hezkých domků. A kdyby zrovna nekokodákaly slepice a nekejhaly kachny, dalo by se uvěřit, že ta malá oáza spí v šípkovém spánku. Každý pokus dostat se dál ztroskotal na bažině a křoví. Za takových okolností jsem nemohla najít to místečko země, kde začal můj život. Nakonec jsme tedy jeli do Gfellu.

Hned jsem poznala zbytky zdí Moderhofu a Horní rybník, který je však už jen zarostlou tůní pokrytou řasami. Hustý a vysoký se nad ruinami vesnice klene tmavý baldachýn z listí — nad trnitými houštinami, ostružiním a bezovým křovím, nad vysokou trávou a nízkým lesním jetelem, nad vodními příkopy na strmém svahu. Hans zaparkoval vůz u pomníku padlých. Zvláštní, že jen tomu jednomu bylo dovoleno zůstat stát. Někdo dokonce vyklidil prostor kolem něj a kámen důkladně vyčistil. Každé jméno, každé slovo a každé číslo je jasně čitelné. Muži a ženy, kteří pracovali poblíž, jen krátce pokývli, ale neřekli ani slovo. I v horní části vsi pracovaly dva manželské páry. Když jsme přišli přes „Fliegel-Bergerl", hned jsem objevila základy Weinharthausu. Na nich se začalo z kamenů ruin stavět nová zeď. Blízká studna je až do výše člověka zasypaná kameny velkými jako hlava a nad nimi se v čisté vodě zrcadlí tmavý baldachýn z listí. Teprve teď jsem se odvážila podívat na zbytky Dicklhofu. Jasně jsem dokázala určit jednu pevnou stěnu obytného domu a jednu ze staré chalupy na vejminek, kde bydlela moje babička, ale dostat se tam jsem nemohla. Deset metrů před cílem jsem musela vzdát to — zadržovala mě bažinatá tráva, plazivé větve a spletené proutí. Přitom bych tak ráda věděla, jestli ještě stojí pec na chleba. Otřesená a plná vzteku jsem odešla a už jsem nechtěla z Gfellu nic vidět. O dva dny později — bylo to na zpáteční cestě — nás Hans přece jen ještě jednou zavezl do Gfellu a také do Horního Slavkova. Obloha byla vlídnější. Svět sice vypadal světleji, ale přesto ne veseleji. Cestou přes Horní Slavkov jsme potkali školkové děti s bledými tvářičkami a smutnýma očima, v Horním Slavkově nám vjelo do cesty popelářské auto a na gfellské výšině jsme viděli jen bezútěšně rozlehlá strniska. V Gfellu nějaký muž vykopával kořeny, jeho žena vařila oběd nad otevřeným ohněm. Nad stolem a židlemi měli nataženou plachtu jako stan. Před tím stálo malé nebesky modré autíčko. Muž i žena nás pozdravili s lehkým úsměvem. Chtěla jsem zkusit dostat se ke zdem Dicklhofu ze strany od Schönhansels. Zatímco můj muž a děti doufali, že najdou jinou cestu, přidal se ke mně Andreas. Tak moc mi chtěl pomoct! Přitom často zmizel ve vysoké trávě tak, že jsem viděla jen jeho světlou chocholku vlasů. Dostala jsem strach, že by mohl spadnout do skryté studny. Naše námaha byla ostatně zbytečná. Když se přes výšinu s rachotem přiblížil obrovský traktor, utekli jsme zpátky k ostatním.

Hans mezitím navázal řeč se ženou od stanové plachty. Byla velmi milá a mluvila plynně německy. Dozvěděli jsme se od ní, že její matka je Němka, že jim v Gfellu byla přidělena tato parcela, že rodina bydlí ještě ve Falknově, ale že ona a její muž tráví na pozemku každou volnou hodinu. Ve sklepě si prý zařídili dvě postele a televizi. Mezitím jim prý tento kousek země znamená tolik, že by ho už nechtěli opustit. Zda ale svůj domek dokážou sami dostavět, to je velká otázka. Vzpomněli jsme si tehdy na kávu, čokoládu a banány v kufru auta. Když žena uviděla všechno rozložené na svém stole, v očích se jí zaleskly slzy radosti. Z cesty jsme ji i jejího muže ještě dlouho viděli mávat. V Chebu už slunce vrhalo dlouhé stíny. Hans zašel do malého knihkupectví — chtěl se tam zbavit našich posledních korun. My jsme mezitím procházeli po náměstí. Ubohé kbelíkové palmy, rozestavené po náměstí a mající zřejmě navodit jižní atmosféru, jsme mohli jen ze srdce litovat. Zdá se, že i zrestaurovaný „Stöckl" už zase potřebuje pomoc a podporu. Přesto ze všech krásných, ale příliš zakouřených fasád na velkém karé zářila tři čerstvě a bíle natřená okna. Tento nesmělý pokus jednoho člověka vymanit se z věčné šedi byl téměř dojemný.

věta pokračuje na dalším listu ⟶