Pak přišel telegram. Děti se neodvažovaly ho otevřít. Stály před ním a zíraly na stůl, na kterém ležel. Teprve když přišel domů otec, dozvěděly se, co v něm stojí psáno. Otec ho četl třesoucím se hlasem. Nemohly uvěřit tomu, co slyší. Nechtěly tomu uvěřit a bránily se tomu. Jejich matka, která před pár dny odjela zdravá a veselá, přece nemůže být mrtvá! To musí být omyl! Snad je to tchyně zetě? Snad, snad… Všichni se upínali k naději, jen Terezie nemohla. Vzlykala, až jí únava zavřela rozpálené oči.

Bohužel to nebyl žádný omyl, matka opravdu zemřela. Zabil ji úder blesku. Pohřbena byla na hřbitově v Novém Sedle.

Návrat domů byl pro otce i děti novým vzplanutím bolesti. Nyní musela domácnost skutečně vést Marie. Byl to pro to děvče těžký úkol. Brzy práci nestíhala. Mnoho věcí muselo zůstat neudělaných.

Jednoho dne přijel na návštěvu dědeček. Byl to hodný muž a myslel to upřímně. Když se rozhlédl po bytě, prohlásil narovinu, že Marie je ještě příliš mladá, že nemůže nahradit hospodyni, natožpak matku. Děti musí mít zase svůj řád. A pak ještě otci řekl, že zná v příbuzenstvu jednu milou, pořádnou ženu. Je vdova a má hodného chlapce. Nechtěl by se na ni otec podívat? Otec ale nechtěl. Bylo to všechno ještě příliš čerstvé, potřeboval čas. Dědeček ale nepovolil. Naléhal a naléhal. Nakonec prosadil, že došlo ke schůzce. Žena se přitom ukázala velmi přívětivá a slíbila, že bude dětem dobrou matkou. Otec tedy souhlasil, že se brzy budou konat svatba. Proběhla ve vší tichosti.

Jednoho dne přijela macecha i s chlapečkem. Chlapec byl milé, mírumilovné dítě. Žena však byla ďáblice. Terezie to poznala hned a děti to pocítily už první den. Dokud byl otec doma, chovala se přívětivě, ale jakmile dům opustil, spustilo se peklo. Týrala dokonce i malou Hermu, které byly teprve dva roky. A všichni museli hladovět. Otec se o tom nesměl nic dozvědět, jinak by se jim prý vedlo ještě hůř — tak jim to alespoň bylo vyhrožováno.

Jednoho dne však byla zlá macecha tvrdě potrestána. Její krásné, plavovlasé kudrnaté dítě onemocnělo, těžce onemocnělo. Musela se dívat, jak ubohý chlapec trpí, a nedokázala mu pomoci.

Ani tato rána osudu ale nedokázala tu čarodějnici polepšit. Její sadismus jako by ještě vzrostl. Nakonec otci sousedé vypověděli o její krutosti. Neopustil ji sice — byl to bohabojný muž — ale k ní samotné se navždy odmlčel. Brzy poté začala churavět. Terezie ji ošetřovala čtyři roky…

V rozkvětu sedmnácti let vyšla Terezie do světa. Vzala s sebou svou mladší sestru. Dívka se jmenovala Emílie. Obě si prošly tvrdou školou a uměly pracovat. Na svém putování prošly Saskem. Ve velkém městě si našly dobrou práci a slušný výdělek. Pronajaly si malý podkrovní byt a poprvé zase žily v klidu a míru. Jednoho dne poznaly dívku, která pocházela z Chebska. Padly si do oka a rychle si získaly vzájemnou důvěru.

Marie, tak se jmenovala nová přítelkyně, vzala sestry s sebou do kroužku, kde se scházeli jen mladí lidé z „Deutschböhmen". Pořádaly se tam společenské večery, zahradní slavnosti a výlety. Jednou přivedla Marie s sebou svého bratra. Terezie k němu brzy zatoužila. Líbila se jí jeho svěží, ráznější povaha. Vypadal také dobře a byl sečtělý. To, že bývá občas netrpělivý, snášela s pochopením. I mladému muži se dívka zalíbila. Byla hezká, chytrá a skromná, jen jeho dráždila její andělská trpělivost. Tím totiž Terezie neustále zasahovala jeho slabá místa.

Přesto se k sobě čím dál víc přibližovali. Jednoho dne na počátku léta roku 1914 odjeli spolu domů do Chebska. Terezie byla svými budoucími tchánem a tchyní přijata přátelsky, ačkoli okamžitě vycítili, že s sebou přináší úplně jinou povahu. Už v červenci se konala svatba. Několik týdnů nato vypukla první světová válka. Terezie brzy zůstala znovu sama. Její muž narukoval a ona se o něj čtyři roky strachovala. Modlila se, aby se jí vrátil domů.

věta pokračuje na dalším listu ⟶