Andělé nemají žádnou šanci

Andělé nemají žádnou šanci

Občas se Pánu Bohu zlíbí poslat na zem anděla. Šťastný však bývá jen zřídkakdy.

Terezie nebyla žádný baculatý barokní andílek. Naopak byla útlá a křehká. Už od útlého věku trpěla záněty krku, které se pokaždé ještě zhoršily. Lékař jí musel vytírat hrdlo jodem a nakonec jí musel i vyoperovat mandle. Tehdy, před necelými sto lety, to byl ještě nesmírně nebezpečný a bolestivý zákrok. A právě v té době náš příběh začíná. Rodina tehdy žila v malé vesnici u Stříbra, docela blízko jazykové hranice. Jejich příjmy byly sice dobré, ale přesto se muselo pečlivě hospodařit a šetřit. Rodiče i děti byli přesto spokojení. Věřili v Boha a svatou církev, a to je povzneslo nad všechny starosti a trápení. Možná by byli navždy zůstali ve své tiché rodné vesnici, kdyby do jejich klidu nevstoupili cizí lidé.

Jednoho dne dostal otec dopis z Kladna. Psalo se v něm, že je třeba obsadit místo mistra kováře. Hledali muže, který by kromě odborné práce zvládl i tlumočení přes jazykovou hranici. Kvůli průzkumu nových slojí byli totiž najati pruští inženýři a geologové, zatímco dělníci byli místní Češi. K dispozici měl být hezký služební byt a mzda velmi dobrá.

Ačkoli byla tato nabídka opravdu velmi lákavá, dával otec souhlas jen s těžkým srdcem. Znamenala totiž především, že se musí s ženou a dětmi odstěhovat do cizího kraje. Právě když nad Stříbrskem zavál první drsný podzimní vítr, vydala se rodina na cestu do Kladna. V slzách se loučili s domovem. Terezie měla strach a tiskla se k matce.

V novém bytě bylo prázdno a zima. Trvalo přes dva týdny, než vlakem dorazil nábytek a domácí potřeby. Děti byly přihlášeny do školy. Otci se podařilo umístit alespoň Terezii do německé školy. Ta patřila kladenské německo-židovské obci a byla vedena podle židovské víry. Terezie se sice hodně učila a byli s ní velmi spokojeni, ale kvůli rozdílnému vyznání přesto nastaly potíže. Doma žít podle Bible a ve škole se učit podle Talmudu — to ji úplně mátlo. Rodiče to sledovali s velkými obavami. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než poslat i Terezii do české školy. Tím ale vznikla další starost. Děvče neumělo ani slovo česky, a tak ji přeřadili z druhé třídy zpátky do první. Děti na ni pokřikovaly „propadlice" a moc ji tím trápily. Protože si nechtěla rodičům znovu stěžovat, schovávala se se svými slzami v tichém pokojíku. Už po čtvrt roce směla postoupit zpátky — za tu krátkou dobu se totiž naučila česky. Její spolužačky k ní přesto nebyly hodné. Stávala tam mlčky a nechávala se bít. Ani jednou nezvedla ruku, aby udeřila zpátky, prostě to nedokázala.

Sotva si rodina začala zvykat na nový domov, přehnala se celou zemí epidemie spály. Nemoc řádila strašlivě a odnesla mnoho dětských životů. Terezie přišla o dva bratry. Rodiče zoufale pobíhali po bytě a ptali se Pána Boha, proč nechal jejich dva syny zemřít. Poprvé v životě zapochybovali o Boží dobrotě a spravedlnosti. Terezie už se na tu bídu nemohla dívat, její drobná tvářička byla čím dál hubenější. Otec s matkou se toho velmi polekali. Přemohli svůj velký zármutek a kvůli dětem se znovu snažili být veselí. V té době se vdala Anna, nejstarší dcera. Odstěhovala se za mužem do Nového Sedla. Tehdy to byla ještě pořádná dálka — celodenní cesta, muselo se přestupovat v Praze a v Chomutově. Navíc to stálo hodně peněz. Cestovat mohl vždy jen jeden z rodičů. Tentokrát měla jet matka, ještě totiž neviděla mladou domácnost své dcery. Otec s dětmi ji doprovodili na nádraží. Mávali, dokud vlak nezmizel v dáli. Doma bylo bez matky zima a cize. Patnáctiletá Marie se starala o domácnost, jak nejlépe uměla, přesto byla matčina nepřítomnost všude cítit. Když se otec večer vracel z práce, byl unavený a málomluvný. Všichni toužebně čekali na den, kdy se matka vrátí domů. Skoro počítali hodiny.