⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] Školní fotografie ročníků 1937 a 1938 (Lesnice)

Dole sedící: Josef Schmied, Franz Kempf, Karl Rohm. Zleva doprava: Ernst Rohm, Franz Riedl, Wenzel Steinwasser, Adolf Kunzmann, Annemarie Köhler, Gerda Floth, Lilli Dürschmidt, Ernst Grimm, Franz Ruß, Franz Stotz, Adolf Tyll, Brunhilde Grimm, Elsa Dürschmidt, učitel Toischer, Anna Tyll, Anna Wagner, Erna Eckl, Berta Stotz, Anna Erler, Irene Rippl. (Zaslala Gerda Paukerl, roz. Floth, Pechofen 14, 6466 Gründau-Lieblos).

Ve vesnici jí život nikdo neusnadňoval. Byla cizinka. Mluvila pražskou němčinou, dokonce tykala svým tchánům vykáním a byla prostě jiná než ostatní. Nechtěli ji přijmout do své komunity. Terezie se proto stáhla do sebe a čekala. Když ale na vesnici dolehla velká bída a všude bylo potřeba pomoci, vystoupila znovu do popředí a nešetřila žádnou námahou ani prací. Často padala večer úplně vyčerpaná na lůžko, protože pracovala nad své síly. Lidé ve vesnici k ní získali důvěru a chválili její ochotu pomáhat. Dávali jí mléko, maso, vejce, chléb — potraviny, kterých bylo už málo. Terezie byla ráda, že už není tak strašně sama. Konečně válka skončila. Terezčin muž se vrátil domů. Byl vyhublý na kost. Jak mu měla pomoci! Po celé zemi mezitím vládl hladomor. Jen „šmelinou" se dalo ještě něco sehnat. Terezie chodila kilometry daleko pro kousek chleba. Četníci jí často všechno znovu sebrali. Přesto zůstávala neúnavná. Jakmile se její muž zase vzchopil, vrátila se mu i stará podnikavost. Vrhl se do práce a hledal cestu, která by ho dovedla k samostatnosti. Tichá, mírná Terezie jeho tempo nedokázala udržet. Byla také smutná, že manželství je stále bezdětné, přitom tolik toužila být matkou. Teprve v sedmém roce ucítila, že bude mít dítě. Už ztratila naději, ale pak během krátké doby porodila syna a dceru. Musela za to snést veliké bolesti. Nikdo tehdy nepoznal, že v té chvíli začíná klíčit zárodek dlouholetého utrpení. Terezie to brzy poznala sama. Bylo jí to jasné, kdykoli se podívala do zrcadla na svou úzkou, bledou tvář. Znovu a znovu se modlila, aby ji Pán Bůh nechal na zemi alespoň tak dlouho, dokud její děti nebudou z toho nejhoršího venku. Ale Pán Bůh tak dlouho nečekal. Jednoho krásného jarního rána si ji odvolal do svého nebeského království.

Tento smutný příběh není vymyšlený, opravdu se stal. Podklady k němu jsem čerpala ze zápisků.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶