Při mém rozechvělém předehrání bylo hned poznat, že jsem rozrušená a roztěkaná. Ruce jsem měla vlhké a lepkavé, pořád jsem sahala na špatné klávesy. Učitelka chtěla vědět, co mi je. Tu jsem ze sebe vychrlila celý svůj strach, už jsem ho v sobě nedokázala udržet. Byl to výbuch a byla to úleva. Najednou jsem se ocitla na měkkém, teplém klíně své učitelky. Poté, co mi utřela slzy, poslala mě hned domů. Ještě mi pomohla obout se a vtiskla mi do ruky školní tašku. Kabát mi visel vlhký a těžký na hubených ramenou. Přesto jsem běžela, jak nejrychleji jsem mohla a bez zastavení. „Jen ať mě nechytí bodání v boku!" opakovala jsem si pořád. Utíkala jsem po Hans-Heilingstraße a využívala každou zkratku, i tu nejmenší. Když jsem přišla v Donitzu k železničnímu přejezdu, odbily někde tři čtvrtě. K Ohři mi zbývalo ještě asi tři sta metrů. Na těch třech stech metrech jsem si rozmyslela, že bych mohla být doma včas, kdybych se odvážila přejít po ledu řeky. Kdybych si naopak vybrala zajížďku přes most, přišla bych určitě pozdě. Tak jsem se skutečně rozhodla jít tou nebezpečnou cestou. Rychle jsem přelezla dřevěné zábradlí na břehu a rozběhla se dolů k řece. Kolemjdoucí se zastavovali a začali křičet, ať se hned vrátím. „Ach bože, ach bože!" volala jedna žena, „to dítě jde do vody! To se utopí, udělejte přece něco!" Ale mě už nikdo a nic nemohlo zastavit. Spěšně jsem vstoupila na ledovou plochu, která byla už zaplavená vodou po lýtka. Krátkým pohledem dozadu jsem viděla, že přes zábradlí přeskočil mladý muž a sjel po svahu dolů. Už mě nedostihl, byla jsem už uprostřed řeky, a krok na led se mu zdál příliš nebezpečný. Křik lidí zanikal v hukotu proudů, které se hnaly dolů u nedalekého jezu.

Najednou to pod mýma nohama zaskřípalo, zachvělo se a zvlnilo, až jsem v hrůze a leknutí prosila k nebi: „Milý Bože, nenech mě ještě zemřít, chci ještě žít, chci ještě žít!!!" Cítila jsem zřetelně, že můj malý život drží silná ruka. Pomalu otřesy odezněly. Opatrně, krok za krokem jsem se sunula dál. Když jsem konečně mohla postavit nohu na pevnou zem, vedlo se mi skoro jako onomu jezdci od Bodamského jezera. Zmocnila se mě hrůza, zapotácela jsem se a napůl mrtvá jsem padla do rozbředlého sněhu. Krev mi bušila v uších a lapala jsem po dechu. Trvalo pěkně dlouho, než jsem se zase mohla postavit. Mezitím se lidé vzpamatovali ze strnutí a běželi přes most. Zase křičeli a mávali rukama. Dostala jsem z nich strach. Tak jsem namáhavě zvedla svou tašku a poslední kus cesty domů se dopotácela.

Tam už opravdu s netrpělivostí čekal můj učitel klavíru. Seděl u stolu a nervózně kouřil dýmku. Hned ji ale odložil, jakmile mě uviděl. Musela jsem vypadat jako chodící mrtvola. Někdo mě zvedl a odnesl do postele. Později jsem se dozvěděla, že to byl můj otec. Během silných horečnatých záchvatů, které mě postihly následující noc, mi bylo, jako by kolem mě šumělo, burácelo, praskalo a hřmělo. A opravdu, na Ohři zuřil ledochod obrovských rozměrů. Obrovské kry ledu byly vymrštěny přes břeh, kde se ještě začátkem května – břízy už měly na sobě jemný jarní šat – rozpouštěly. Mnoho lidí tehdy spěchalo k řece, aby se dívali na tu impozantní podívanou. Následujícího rána přišly děti sbírat nesčetné ryby, které byly zabity.

Z mého vystoupení na Masarykově slavnosti samozřejmě nebylo nic. Toho dne jsem stále ležela na lůžku nemocná a byla jsem „hubená jako tyčka od plotu". Můj otec se mezitím dozvěděl, co se stalo. Byl tím tak otřesený, že si okamžitě přebral své zásady o dochvilnosti a značně je zmírnil. Znovu a znovu mě ujišťoval, že si kvůli tomu už nemám dělat starosti. To už ale příliš nepomohlo, protože to, co mi bylo s velkou přísností vštípeno, jsem už nedokázala opustit. Dodnes ne.

Můj ubohý učitel klavíru byl rovněž tak otřesený strachem a starostí, že mě od té doby trpělivě vyčkával. A jen velmi zřídka se rozzlobil, když jsem sáhla na špatné klávesy.

Tak přece jen to nebezpečné dobrodružství přineslo něco dobrého. Na led jsem od té doby už nikdy nešla.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶