Především dochvilnost

Byla to tuhá zima. Hluboko promrzla země, na kraj se položila silná bílá pokrývka a řeku Ohři sevřel praskající led.

Ale pak, už ve druhé polovině února, náhle nastalo tání. Přišlo přes noc s jarními bouřemi od jihu. Bez ustání kapalo ze střech a stromů, voda neúnavně bublala okapy a na silnicích a cestách rozbředl sníh v bláto po kotníky. Na ledu řeky stála tající voda, nikdo se už neodvažoval na něj vstoupit, ačkoli ještě pár dní předtím po něm jezdily těžké potahy pivovarů, aby se snáze naložily mohutné vysekané ledové kry. Ano, a všichni lidé po ledu chodili, protože si tím ušetřili velkou zajížďku přes most – ta měla nejspíš na sedm set metrů.

Ale toho rána, kterým můj příběh začíná, jsem na to ani ve snu nepomyslela.

Byla sobota, to vím jistě. Boty s galošemi mi visely na tenkých nožkách jako z olova, takže jsem se sotva sunula kupředu. V polovině cesty už mi promokl kabát, protože celou dobu mrholilo. Vlhko mi stékalo z vlasů po obličeji a krku až za límec. Náš školník stál mrzutě u vrat a s hrůzou pozoroval nakapaný houf dětí, které se hrnuly dovnitř. Chodbami a schody se táhl pás špinavých louží, krásné bílé dlaždice byly celé zablácené. Byla jsem ráda, když jsem si v šatně mohla pověsit nasáklý kabát na sušení a zout těžkou obuv. Na vratkých nohou jsem se doplížila ke své lavici. Byla jsem unavená. Nejraději bych si položila hlavu na desku lavice a usnula. Ale to by vyvolalo pozdvižení, jehož vlny by dolehly až do kanceláře paní ředitelky. Do školy se přece chodí učit, ne spát!

Najednou mi někdo poklepal na rameno. Byla to má třídní učitelka. Chtěla vědět, jestli bych po vyučování mohla zůstat ještě čtvrt hodiny. Věděla jsem sice, že se svým souhlasem dostanu do potíží, ale odmítnout jsem prostě nemohla. Ne u tohoto člověka. Nechtěla jsem ji zklamat, a už vůbec ne jí ublížit. Měly jsme se moc rády, a protože jsem už neměla matku, byla jsem šťastná za vřelou náklonnost své učitelky. Nebyla hezká. Pán Bůh jí ale do té nevzhledné schránky vložil zlaté srdce a mozek plný vtipu a rozumu. A protože byla po rodičích zámožná, mohla si dovolit cesty po světě, jaké si tehdy mohlo dopřát jen málo lidí. Uměla nám toho nesmírně mnoho vyprávět a dělala tím své vyučování nesmírně zajímavým. Co jsem se od ní naučila, předávám dodnes svým vnukům, a oni žasnou stejně jako tenkrát já. Zkrátka, jak jsem řekla, prosbu své učitelky jsem nemohla odmítnout. Šlo o zkušební hraní na klavír. Dne 7. března se měly slavit Masarykovy narozeniny – bylo mu pětaosmdesát. Vedení školy plánovalo slavnost. Na programu byly proslovy, klasické básně a hudební vystoupení. Mně připadl úkol zahrát na klavír něco od Smetany. To ale nebylo tak jednoduché a znamenalo to, že jsem se toho musela hodně nacvičit. Z toho jsem vůbec nebyla nadšená, protože mi beztak zbývalo jen málo volného času. Ale co jsem mohla dělat? Nic! Tak to tehdy prostě bylo.

Čekala jsem tedy, jak jsme se domluvily, na svou učitelku. Ale ta nepřicházela. Nervózně jsem přecházela sem a tam, k oknu, na schodiště. A ručičky hodin utíkaly. Odbila už čtvrt na dvě, když má třídní učitelka přiběhla celá zrudlá. Když mi pak vyprávěla, že ji zdržela paní ředitelka, měla jsem sice pro to největší pochopení, ale na mé nebezpečné situaci to nic neměnilo. Malér už dávno začal. Věděla jsem, že už ve dvě hodiny sedí u nás doma u stolu můj učitel klavíru a čeká na mě. Vždycky se rozčiloval, když to trvalo déle, protože po mně měl ještě jinde dvě vyučovací hodiny a pak před sebou dlouhou cestu domů do Hornu. Ale horší pro mě bylo, že můj otec pokaždé zrudl vzteky a koulel očima, i když jsem přišla jen o pět minut později. Vyžadoval bezpodmínečnou dochvilnost. Tento nátlak mě měl ještě přivést do velkého nebezpečí, jak ukáže tento příběh.