Prověrkové komise Čechů v zajateckých táborech

Nám, rodákům z Horního Slavkova (Schlaggenwald), asi není vždy známo, že po válce existovaly prověrkové komise Čechů, které působily v zajateckých táborech vítězných mocností a měly za úkol prověřovat krajany, kteří se chtěli vrátit domů a ke svým rodinám. Jeden krajan takovou prověrku sám zažil a zde ji popisuje. (Redakce)

1. ledna 1945, v silvestrovské noci, jsme se všemi dostupnými silami zaútočili na americké pozice a vynutili na protivníkovi ústup o 45 km. Byl to náš poslední pokus. Tak velké přesile jsme ale nemohli dlouho vzdorovat, a tak jsme se stáhli zpět na linii Westwallu. Ale ani tam už nebylo možné se udržet a 22. března jsme opustili i Westwall. Ucpané ústupové silnice už neumožňovaly rychlou změnu postavení, a tak jsme byli brzy obklíčeni nepřítelem. Věděli jsme, že odbila naše hodina. Skupina, která mi podléhala, se ještě jednou shromáždila a zaujala postavení. Ale ráno 23. března bylo rozhodnuto. Vzdali jsme se útočícím Američanům. S tisíci dalších válečných zajatců nás odvezli do Marseille. Tam nás roztřídili podle národnosti a kraje. Sudeťáky odvezli do pověstného tábora „Schalong". Byl to hladomorný tábor. Měl jsem na starosti 88 mužů. Každých 24 hodin dostali všichni muži, kteří mi byli svěřeni, dohromady jednu naběračku brambor, fazolí a mouky. Žádný tuk, žádný chléb, jen vodnatou řídkou kávu, která byla vlastně jen vodou. Při této stravě mnozí dlouho nevydrželi.

Jednoho dne jsem zažil to největší překvapení. Při potulování po táboře jsem přišel do jedné místnosti a tam jsem potkal svého bývalého učitele z měšťanské školy Franze Gerstnera. Zlomeně seděl v koutě a už se neudržel na nohou. Jeho slova nikdy nezapomenu: „Bylo to všechno zbytečné!" Vážil jsem si ho a měl jsem k němu respekt. Pomoci jsem mu ale nemohl.

Asi po čtyřech týdnech pobytu v „Schalongu" nás vyvolávali jednotlivě. Museli jsme nastoupit před barák a pak jeden po druhém mizel v barákové budově. Po chvíli se znovu objevil na druhé straně. Ale žádný z těch, kdo se vrátili, nesměl mluvit s tím, kdo ještě čekal před barákem. Byli jsme okamžitě drženi odděleně. Když jsem byl na řadě já a vešel do baráku, hned na mě zařval nějaký hlas: „Ty hitlerovský fašisto, pojď sem!" Protože tuhle nadávku spustil česky, zprvu jsem nereagoval, i když jsem rozuměl. Po chvíli jeho hrubých výlevů jsem řekl, že jsem Němec a nerozumím mu. Nato promluvil německy a řekl: „Vy jste přece byl přívrženec Hitlera, je to vidět na hodnostním označení." To nám Američané nechali. Na to jsem odpověděl, že jsem nebyl přívrženec Hitlera, ale Němec, který splnil svou povinnost. Nato se zasmál a podal mi formulář, který jsem vyplnil. Co tam bylo vlastně požadováno, dnes už nevím. Jen mě upozornil, že tyto údaje budou přesně přezkoumány. Sám si mé údaje přečetl, podíval se na mě a poslal mě pryč.

Několik dní po této příhodě nás sestavili do skupin, ale ne k propuštění, jak se v táboře povídalo, nýbrž do pracovních táborů. Já jsem se dostal do Dijonu do dílny, kde jsem musel dělat malířské práce. Tady byla strava i ubytování lidštější. V květnu 1946 jsem byl propuštěn do Bavorska.

Co všechno si vítězné mocnosti dovolily za krutosti na nás poražených Němcích, není žádnou slávou v dějinách. Nikdo nedokáže docenit ponížení bezbranného člověka, kdo to sám nezažil. Proto bychom měli být osudu vděční, že už 40 let máme mír. Kéž je našim dětem ušetřeno utrpení, které naše generace prožila skrze dvě války a ztrátu domova.

Wenzel Peterlik

● Prosíme o zaplacení předplatného na rok 1985 ještě před koncem roku ●

věta pokračuje na dalším listu ⟶