Při mém rozechvělém předehrání bylo hned poznat, že jsem rozrušená a roztěkaná. Ruce jsem měla vlhké a lepkavé, pořád jsem sahala na špatné klávesy. Učitelka chtěla vědět, co mi je. Tu jsem ze sebe vychrlila celý svůj strach, už jsem ho v sobě nedokázala udržet. Byl to výbuch a byla to úleva. Najednou jsem se ocitla na měkkém, teplém klíně své učitelky. Poté, co mi utřela slzy, poslala mě hned domů. Ještě mi pomohla obout se a vtiskla mi do ruky školní tašku. Kabát mi visel vlhký a těžký na hubených ramenou. Přesto jsem běžela, jak nejrychleji jsem mohla a bez zastavení. „Jen ať mě nechytí bodání v boku!" opakovala jsem si pořád. Utíkala jsem po Hans-Heilingstraße a využívala každou zkratku, i tu nejmenší. Když jsem přišla v Donitzu k železničnímu přejezdu, odbily někde tři čtvrtě. K Ohři mi zbývalo ještě asi tři sta metrů. Na těch třech stech metrech jsem si rozmyslela, že bych mohla být doma včas, kdybych se odvážila přejít po ledu řeky. Kdybych si naopak vybrala zajížďku přes most, přišla bych určitě pozdě. Tak jsem se skutečně rozhodla jít tou nebezpečnou cestou. Rychle jsem přelezla dřevěné zábradlí na břehu a rozběhla se dolů k řece. Kolemjdoucí se zastavovali a začali křičet, ať se hned vrátím. „Ach bože, ach bože!" volala jedna žena, „to dítě jde do vody! To se utopí, udělejte přece něco!" Ale mě už nikdo a nic nemohlo zastavit. Spěšně jsem vstoupila na ledovou plochu, která byla už zaplavená vodou po lýtka. Krátkým pohledem dozadu jsem viděla, že přes zábradlí přeskočil mladý muž a sjel po svahu dolů. Už mě nedostihl, byla jsem už uprostřed řeky, a krok na led se mu zdál příliš nebezpečný. Křik lidí zanikal v hukotu proudů, které se hnaly dolů u nedalekého jezu.
Najednou to pod mýma nohama zaskřípalo, zachvělo se a zvlnilo, až jsem v hrůze a leknutí prosila k nebi: „Milý Bože, nenech mě ještě zemřít, chci ještě žít, chci ještě žít!!!" Cítila jsem zřetelně, že můj malý život drží silná ruka. Pomalu otřesy odezněly. Opatrně, krok za krokem jsem se sunula dál. Když jsem konečně mohla postavit nohu na pevnou zem, vedlo se mi skoro jako onomu jezdci od Bodamského jezera. Zmocnila se mě hrůza, zapotácela jsem se a napůl mrtvá jsem padla do rozbředlého sněhu. Krev mi bušila v uších a lapala jsem po dechu. Trvalo pěkně dlouho, než jsem se zase mohla postavit. Mezitím se lidé vzpamatovali ze strnutí a běželi přes most. Zase křičeli a mávali rukama. Dostala jsem z nich strach. Tak jsem namáhavě zvedla svou tašku a poslední kus cesty domů se dopotácela.
Tam už opravdu s netrpělivostí čekal můj učitel klavíru. Seděl u stolu a nervózně kouřil dýmku. Hned ji ale odložil, jakmile mě uviděl. Musela jsem vypadat jako chodící mrtvola. Někdo mě zvedl a odnesl do postele. Později jsem se dozvěděla, že to byl můj otec. Během silných horečnatých záchvatů, které mě postihly následující noc, mi bylo, jako by kolem mě šumělo, burácelo, praskalo a hřmělo. A opravdu, na Ohři zuřil ledochod obrovských rozměrů. Obrovské kry ledu byly vymrštěny přes břeh, kde se ještě začátkem května – břízy už měly na sobě jemný jarní šat – rozpouštěly. Mnoho lidí tehdy spěchalo k řece, aby se dívali na tu impozantní podívanou. Následujícího rána přišly děti sbírat nesčetné ryby, které byly zabity.
Z mého vystoupení na Masarykově slavnosti samozřejmě nebylo nic. Toho dne jsem stále ležela na lůžku nemocná a byla jsem „hubená jako tyčka od plotu". Můj otec se mezitím dozvěděl, co se stalo. Byl tím tak otřesený, že si okamžitě přebral své zásady o dochvilnosti a značně je zmírnil. Znovu a znovu mě ujišťoval, že si kvůli tomu už nemám dělat starosti. To už ale příliš nepomohlo, protože to, co mi bylo s velkou přísností vštípeno, jsem už nedokázala opustit. Dodnes ne.
Můj ubohý učitel klavíru byl rovněž tak otřesený strachem a starostí, že mě od té doby trpělivě vyčkával. A jen velmi zřídka se rozzlobil, když jsem sáhla na špatné klávesy.
Tak přece jen to nebezpečné dobrodružství přineslo něco dobrého. Na led jsem od té doby už nikdy nešla.
Hermine Walter, roz. Palm
Bei meinem zittrigen Vorspiel erkannte man sehr schnell, daß ich aufgeregt und zerfahren war. Die Hände waren feucht und klebrig, dauernd griff ich in die falschen Tasten. Meine Lehrerin wollte wissen, was ich hätte. Da sprudelte ich meine ganze Angst hinaus, ich konnte sie nicht mehr für mich behalten. Es war eine Explosion, und es war eine Erleichterung. Plötzlich fand ich mich am weichen, warmen Busen meiner Lehrerin wieder. Nachdem sie mir die Tränen fortgewischt hatte, schickte sie mich sofort heim. Sie half mir noch beim Schuheanziehen und drückte mir die Schulmappe in die Hand. Der Hubertusmantel hing feucht und schwer auf meinen mageren Schultern. Aber ich lief trotzdem, so schnell ich nur konnte und ohne Pause. „Nur kein Seitenstechen bekommen!" dachte ich immer wieder. Ich rannte die Hans-Heilingstraße entlang und nützte jede Abkürzung, auch die winzigste. Als ich in Donitz zum Bahnübergang kam, schlug irgendwo eine Uhr dreiviertel. Ungefähr dreihundert Meter hatte ich noch bis zur Eger. Auf diesen dreihundert Metern überlegte ich mir, daß ich pünktlich daheim sein könnte, wenn ich den Weg über das Eis des Flusses wagen würde. Dagegen käme ich auf jeden Fall zu spät, falls ich den Umweg über die Brücke wählen sollte. Da entschloß ich mich tatsächlich, den gefährlichen Weg zu nehmen. Schnell überstieg ich das Holzgeländer an der Uferböschung und rannte runter zum Fluß. Vorbeigehende Passanten blieben stehen und begannen zu schreien, daß ich sofort umkehren solle. „Ach Gott, ach Gott!" rief eine Frau, „dös Kind göiht ins Wasser! Dös dasafft, touts doch wos!" Aber mich konnte nichts und niemand mehr aufhalten. Eilig trat ich auf die Eisfläche, die bereits wadenhoch überschwemmt war. Mit einem kurzen Blick nach rückwärts sah ich, daß ein junger Mann über das Geländer sprang und den Hang runterrutschte. Er erreichte mich nicht mehr, ich war bereits in Flußmitte, und der Schritt auf das Eis schien ihm zu gefährlich. Das Schreien der Leute ging im Rauschen der Fluten unter, die beim nahen Wehr herabbrausten.
Plötzlich knirschte, zitterte und wogte es unter meinen Füßen, daß ich vor Angst und Schreck zum Himmel flehte: „Lieber Gott, laß mich noch nicht sterben, ich will noch leben, ich will noch leben!!!" Ich fühlte deutlich, daß mein kleines Leben von einer starken Hand gehalten wird. Langsam ebbte die Erschütterung ab. Vorsichtig, Schritt um Schritt tastete ich mich weiter. als ich dann endlich den Fuß auf festes Land setzen konnte, erging es mir beinahe so wie dem Reiter vom Bodensee. Das Grauen erfaßte mich, ich torkelte und stürzte halbtot in den Schneematsch. Das Blut hämmerte in den Ohren, und ich rang nach Luft. Es dauerte eine ganze Weile, bis ich wieder aufstehen konnte. Inzwischen hatten sich die Leute von ihrer Erstarrung befreit und kamen über die Brücke gelaufen. Sie schrieen wieder und fuchtelten mit den Händen. Ich bekam Angst vor ihnen. Da nahm ich meine Mappe mühsam hoch und torkelte schleifend das letzte Stück Weg heim.
Dort wartete tatsächlich schon voller Ungeduld mein Klavierlehrer. Er saß beim Tisch und rauchte nervös seine Pfeife. Er legte sie aber sofort beiseite, als er mich sah. Ich muß ausgesehen haben wie eine wandelnde Leiche. Jemand hob mich hoch und brachte mich ins Bett. Später erfuhr ich, daß es mein Vater gewesen war. Während der schweren Fieberanfälle, die ich in der folgenden Nacht hatte, war es mir, als ob es um mich herum rauschen, tosen, krachen und donnern würde. Und wirklich, auf der Eger tobte ein Eisgang von gewaltigem Ausmaß. Riesige Eisplatten waren über das Ufer geschleudert worden, wo sie noch anfangs Mai, die Birken hatten schon ihr zartes Frühlingskleid angelegt, vor sich hintauten. Viele Leute waren damals an den Fluß geeilt, um dem imposanten Schauspiel zuzusehen. Am folgenden Morgen kamen die Kinder, um die unzähligen Fische einzusammeln, die erschlagen worden waren.
Mit meinem Beitrag zur Masaryk-Feier war natürlich nichts geworden. Ich lag an diesem Tag immer noch auf meinem Krankenlager und war „zaunageldürr" geworden. Mein Vater hatte inzwischen erfahren, was geschehen war. Er zeigte sich darüber dermaßen erschüttert, daß er sofort seine Pünktlichkeitsprinzipien durchforstete und bei ihnen beträchtliche Abstriche machte. Er versicherte mir immer wieder, daß ich mir diesbezüglich keine Sorgen mehr machen solle. Das nützte aber nicht mehr viel, denn was mir mit großer Strenge anerzogen worden war, konnte ich nicht mehr lassen. Bis heute nicht.
Mein armer Klavierlehrer war ebenfalls so von Schreck und Sorge gerüttelt worden, daß er fortan geduldig meiner harrte. Und er schimpfte nur sehr selten, wenn ich in die falschen Tasten griff.
So hatte das gefährliche Abenteuer doch noch etwas Gutes für mich gebracht. Aufs Eis bin ich seitdem nicht mehr gegangen.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.