Böhmické dojmy

Z naší cesty ve dnech 13.–16. června 1984

Země naší lásky, naší bolesti – Čechy! Srdce Evropy, pro které naše srdce bijí dodnes.

Země zavřených, chátrajících kostelů, jejichž kněží už nejsou dělníky na vinici Páně, ale řemeslníky, kteří se namáhavě snaží udržet drolící se kamení.

Země zapomenutých svatých, kteří bez světla a květin stále stojí na mostech, u cest a na kopcích. Zešedivěli a začínají se rozpadat. Někteří už nemají ruce, kterými by žehnali.

Země velkých náměstí ve starých městech, na nichž se kdysi vynášelo právo, razily mince, přijímali císařové, králové a biskupové a jimiž procházely slavnostní procesí. Dnes jsou holá a prázdná a přechází je jen spoře pospíchající šedí lidé.

Země rozryté, provrtané země, z jejíchž velkých ran stoupají jedovaté výpary, které vše ničí a stoupají vzhůru k vrcholům našich hor a zabíjejí lesy, takže se náš domov stává zemí umírajících lesů.

Přesto, jako matka vášnivě miluje své nemocné, postižené dítě, tak i my stále milujeme tuto zemi, která teď nese cizí jména. Milujeme ji s posedlostí, ba s nerozvážnou smělostí, pro kterou neexistuje žádné rozumné vysvětlení. Milujeme a doufáme. A protože milujeme a doufáme, vidíme na naší cestě i všechnu krásu této země.

Neboť řeky stále protékají Čechami a Moravou jako stříbrné stuhy a my známe jejich jména: Dunaj, Morava, Sázava, Vltava, Labe, Ohře. A jsou pro staré hrady, zámky a zříceniny zrcadlem minulosti.

Podobně jako řeky se i zelené stuhy tmavých, vonících alejí vinou rovinou a jsou její kresbou a ozdobou. Vedle nich zelená réva, rozmarně kvete bez a červený mák.

Nacházíme také ještě kostely a milostná místa, která nás nechají vstoupit a potěší nás svou gotickou a barokní nádherou. Někdy se dokonce chrámem, v němž skoro nebylo modlících se lidí, nesou jemné tóny varhan.

A když se pak naše kostelní písně vznesly k zázračným madonám, dřevěným křížům a ztemnělým oltářním obrazům, mám vždycky pocit, jako by se do této země vracelo trochu z našeho němectví, z naší víry.

Co by teď o svatodušních svátcích bylo bližší, než prosit Ducha svatého, aby svými bouřemi a ohni prolétl touto zemí a rozlomil zavřené dveře a uzamčená srdce?

Nebo nejsou snad tito tvrdě pracující kněží, jeptišky, které obracejí seno, a řeholníci v prostém rouchu, konající v sakristii nízké služby, už předzvěstí Ducha svatého?

Také se na těchto velkých prázdných náměstích nechávají stát jejich kdysi honosné sloupy Nejsvětější Trojice, mariánské a morové sloupy. I když už před nimi lidé nemodlí ani k nim nevzhlížejí, jsou přece pro mnohé ještě vzpomínkou na dětskou víru. Na některých z těchto sloupů jsem viděla nově pozlacenou svatozář, a přitahovaly pohled jako malé světýlko.

Také mnohý zámek znovu otevřel své brány a sály a ukazuje vybranou nádheru minulých časů. Pro mnohé pohádkový svět.

Mnou samotnou prostoupil velký pocit štěstí, když jsem na obrovských holosečích našich lesů poprvé uviděla mladé vysazené stromky. Zelenající se naděje, moje velká naděje.

Tato přítomnost se svým bolestným, ale i znovu nadějeplným prožitkem nyní ještě zdobí naši vzpomínku na dětství a mládí, a města, vesnice, náměstí a ulice pro nás září ve starém lesku. Přes všechno jsme opět doma v těchto červnových dnech na naší cestě böhmickou a moravskou krajinou, zemí naší lásky a naší bolesti.

DELA

(První část jsem napsala pro pesimisty, druhou pro optimisty.)