Poutní kostel pro sudetské Němce

Velké nadšení vyvolal u předsedů krajanských skupin a u okresních předsedů Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) z Mnichova a Horního Bavorska návrh ordinariátu, aby jim byl dán k dispozici poutní kostel. Ten by měl jako symbol všech poutních míst v Sudetech být vybaven milostnými obrazy z domoviny vyhnanců a stát se na jejich památku místem vzpomínky a setkávání sudetských Němců.

Arcibiskupský ordinariát k tomu, jak sdělil na první přípravné poradě prezident Ackermannovy obce (Ackermann-Gemeinde) Joseph Stingl, nabídl poutní kostel Všech svatých ve Warngau. Tento chrám se v současné době renovuje; s dokončením prací se počítá za jeden až dva roky. Kostel je pro tento účel přímo ideální: jednak je dopravně velmi dobře dostupný, jednak by v jeho četných výklencích mohly najít místo milostné obrazy sudetských Němců. Tím by byla dána každé jednotlivé skupině možnost nechat si zhotovit kopii svého zvláštního milostného obrazu a tam ho zavěsit, přičemž by ještě bylo třeba projednat, která poutní místa v Sudetech by při tom měla být zohledněna. Ordinariát si od této nabídky sliboval především to, že se Ackermannova obec zasadí i o oživení tohoto kostela.

(Münchner Katholische Kirchenzeitung z 23. 6. 1985)

A přece, když teď najednou stála přede mnou celá roztřesená, v jejích očích zablikal hrozný strach. „Můj muž! Můj muž!" šeptala pořád dokola. Měl tam co dělat, kde padaly bomby, to se ta chudinka mezitím dozvěděla. Odvedla jsem ji nejprve do jejího bytu, snažila se ji uklidnit, a pak jsem běžela dolů na policejní stanici. Telefon tam zvonil bez ustání, úředníci museli neustále odpovídat na znepokojené dotazy. Nikdo nevěděl nic přesnějšího, ve městě byly zablokovány všechny přístupové cesty, jen narychlo sestavené pracovní čety směly k místům dopadu. Pan Pollak, Berlíňan a vedoucí policejní stanice, mi nemohl dát žádné informace, ale slíbil, že hned přijde nahoru, jakmile se něco dozví. Šla jsem zpátky k sousedce. Seděla přesně tak, jak jsem ji nechala. Mlčky jsem ji hladila po hubených ramenou. Rudi jí nabízel svého dřevěného koníka na hraní.

Náhle stál pan Pollak v pokoji. Byl bílý jako křída, na něm bylo vidět, že to, co je nucen říct, mu svazuje jazyk. Zvedl ruce, jako by prosil, ale hned je zase nechal klesnout. Nemusel už nic říkat, i tak jsme věděly, co se stalo. Co následovalo, bylo téměř děsivé. Ta tak těžce zasažená žena neplakala, ani nekřičela, seděla strnule a hleděla na dřevěného koníka, kterého jí mé dítě stále ještě podávalo. Pan Pollak se vytratil z pokoje, jako by se cítil vinen. Znovu jsem hladila záda té ztrápené ženy.

Později přišli příbuzní z Aichu, které informovala policejní stanice. Snažili jsme se všichni o tu ubohou ženu postarat, ale její duch byl v jiném světě. Její tělo se hroutilo tak rychle, že musela stále víc ležet.

Jednoho dne, bylo koncem října, mě zasáhla strašná zpráva, že můj dobrý bratr před branami Bologne vykrvácel po zásahu americkým střepinou. Otec mě zdrceně bolestí prosil, ať se vrátím do rodného domu. Když skončily smutné Vánoce 1944, přicházelo do naší vlasti stále víc uprchlíků hnaných z východu. Dvě ženy s dětmi, vyčerpané a vyhladovělé, byly doma v Liegnitz a našly útočiště v mém bytě. Vrátila jsem se se svým dítětem zpátky do Meierhöfen, což se později ukázalo jako velké štěstí. Náš dům byl sice plný evakuovaných z Berlína a jedné rodiny z Vratislavi (Breslau), ale my jsme se jen ještě víc semkli. Nouze nás spojila, a kdo ví, jestli bychom brzy nežili také pod cizí střechou, já a mé dítě…

Obě ženy z Liegnitz byly rády, že si se svými dětmi mohou v Aichu odpočinout od útrap zimního útěku, a dojemným způsobem se staraly o mou těžce nemocnou sousedku. Té ubývalo den ode dne. Ležela ve své posteli s očima planoucíma horečkou a toužebně čekala na vysvobození.

Nepřátelské obklíčení, které svíralo naši vlast, se stále utahovalo. A pak přišel den, kdy si Východ a Západ u naší Ohře podaly ruce a v opojení vítězstvím vystřelovaly světlice do mírné květnové noci, zatímco my jsme se schovávali strachem a hrůzou.

Nemohla jsem, a ani jsem nechtěla, jít do Aichu podívat se po svém bytě. Přes řeku jsme slyšely volání o pomoc trýzněných žen a na mostech stály ruské hlídky. Teď jsem byla vděčná, že jsem v Meierhöfen, protože nalevo od Ohře byla tehdy americká okupace. O hrubých excesech z její strany se skoro nic neslyšelo. Přesto byla stále na místě opatrnost, protože konec války vyplavil do naší malé země hodně pochybných živlů z půlky Evropy a dal jim volnou ruku vrhat se na všechny Němce.

Jednoho rána stál náhle pan Pollak před námi. Do posledního dne neopustil svůj post, pak ale uprchl, než ho stačili odvést Rusové. Plazil se metr po metru až k „Hans Heilingovi", aby se v noci dostal na levý břeh Ohře. Dlouho se neodvažoval skočit do rozbouřené vody, a tak se skrýval ve skalních výklencích. Teď potřeboval naši pomoc, protože chtěl dál za rodinou do Berlína. Vyprávěl, že mu moje sousedka zachránila život, přestože sama ležela na smrtelné posteli. Když se hodiny skrýval pod postelí umírající, vpadli do domu opilí Rusové a strašlivě řádili ve všech místnostech. Bodali bajonety do postelí a volali „Žena! Žena!"

Náš pan Pollak už viděl svůj jistý konec a volal k Bohu o pomoc. Najednou ti hrubí muži vtrhli do pokoje, ale jejich řev okamžitě utichl, protože pohlédli do očí umírající ženy, která se vzepjala, protřesena prudkým záchvatem kašle. Vetřelci pak jen ještě něco vykřikli o „infekci" a v největším spěchu vyrazili z pokoje ven. Tak zachránila má ztrápená sousedka život člověku, který jí přinesl poslední hroznou zprávu jejího života. Jak úzce jsou naše osudy spolu propletené a provázané.

Zatímco se pan Pollak vydal na cestu na sever do Krušných hor, kolem mě se táhl nekonečný proud vyhnanců, pronásledovaných a uprchlíků po státní silnici směrem na Cheb. Nedokážu popsat, jak chladně a krutě se ve mně usadilo poznání a jistota, že jsem už tenkrát na kraji lesa, během náletu na Karlovy Vary, začala loučit se s domovem, a že i já brzy půjdu se svým dítětem po té cestě bídy a bolesti…

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Nová silnice přes Horní Slavkov k nové osadě

věta pokračuje na dalším listu ⟶