„Navzdory zdi a ostnatému drátu — i tam za hranicí je Německo." Úvaha ke Dni domoviny 1985

Ať to zní jakkoli bolestně — je to dnes trpká skutečnost, že sjednocení Německa je za současných poměrů stále v nedohlednu. Ani tolik vzývaný „obrat" nás tomu nepřiblížil ani o krok.

Naši bratři a sestry z východoněmeckého a středoněmeckého původu prožijí letošní Den domoviny nikoli bez hořkosti, vzhledem k tomu, jak nerovnou měrou je jejich strast z rozdělení Německa vnímána lidmi ve Spolkové republice. Zatímco oni den co den, ba často hodinu co hodinu nesou velká i malá břemena rozdělení a včlenění do nesvobodného světa, je pro mnohé v naší blahobytné společnosti už jen mluvit o domovině a zastávat se jí obtěžující. Jedni tak domovinu odbývají jako přežitý pojem z dob dědečků, druhým zase vadí, že vyhnaní z domoviny ani po těch dlouhých čtyřiceti letech nedávají pokoj a stále trvají na svém právním nároku na domovinu.

Nechceme-li podlehnout dnešním držitelům státní moci nad částí Německa a smířit se tak navždy s rozdělením Německa, je zapotřebí, aby mnozí z našich lidí, i leckterý vyhnanec, přehodnotili své vědomí sounáležitosti s Německem. První kancléř svobodné Spolkové republiky Německo, Konrad Adenauer, kdysi vyhnancům řekl: z lásky k domovině prý vyrůstá duševní síla snést trpký osud s trpělivostí. To jsou slova, která mají platnost i dnes, ačkoli byla vyřčena před více než dvaceti lety. Jaký je to protiklad k dnešním slovům jednoho politika, že „stejně už není co ztratit, co by dávno nebylo prohráno".

Vymaňme se konečně z takového bludného kruhu sebeponižování. Vzpomínky, které jsme my, generace pamětníků, shromáždili pod souhrnným pojmem „stará domovina", se nesmějí stát tabu. Pro nás pojem domovina stále znamená ten kraj požehnaný přírodou nejrůznějšími nerostnými bohatstvími, kde jsme se narodili a prožili své mládí — a odkud jsme pak, přes naše občansky bezúhonné chování, v rozporu s veškerým mezinárodním právem, byli vyhnáni jako prašiví psi.

Cítíme-li se my, kdo jsme touto neblahou vyhnáním rozprášeni do všech koutů světa, s bratry a sestrami v nesvobodné části Německa jako příslušníci jednoho německého národa, není to opravdu žádný svévolný nacionalismus, nýbrž výraz zdravého národního cítění, jaký se přiznává všem civilizovaným národům — jen ne národu německému. Není-li tedy domovina dnes, jak se zdá, ještě pevným pojmem mezinárodního práva, které se drží jen holé moci, musí se jím kvůli lidství brzy stát. Na půdě rodného kraje a ve společenství s krajany z domoviny bude nadále vzkvétat jen ten způsob života, který nás provázel od prvního mateřského slova a prvních krůčků v rodném domě, často až do hrobu.

Člověku zakořeněnému v takovém způsobu života proto musí dnešní duch doby mnoha našich krajanů trpce vadit a v jeho nitru něco lámat, když je vše, co odpovídá vlastnímu národnímu charakteru, zavrženo jako přehnaně národovecké. Tak se stalo při jedné slavnosti letního slunovratu v blízkosti hranice, že píseň „Wenn alle untreu werden" (Kdyby všichni zradili), která doma při podobných příležitostech patřila k nepsanému zákonu, dnes nenašla souhlas kvůli své třetí sloce, kde se zpívá: „Nechceme zlomit slovo, nechceme se stát zbabělci, chceme kázat a mluvit pro svatou německou říši." Nemělo by však právě dnes, v úsilí o jednotu německé říše, patřit k našim úkolům právě toto — kázat a mluvit pro ni? Cesta ke sjednocení Německa potřebuje symboly, jinak nikdy nebude dostatečně vyznačena. Jedním z takových symbolů je i nezapomínání na lidi ve středním a východním Německu, v nezlomném vědomí, že dříve nebo později bude přece jen znovu jen jedno Německo.

Pro nás zde ve svobodné části naší německé vlasti musí do té doby stále platit: „Spolková republika není celé Německo".

Josef Braun (Mariánské Lázně / Reutlingen)