⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Teď si k nám přisedl, ptal se, jak se máme, škádlil mě kvůli mým pihám a nosíku a pochutnával si na čajovém pečivu. Každou půlhodinu, přímo uprostřed té nejhezčí zábavy, se ozvaly z pratetina útulného koutku „opravdové orlojové hodiny s kukačkou". Ten nestydatý ptáček pokaždé hlasitě rozrazil své okénko a vykřičel čas do pokoje. Než se babička stačila vzpamatovat z leknutí, kouzlo bylo zase pryč. Rozzlobeně říkávala: „Takový hloupý pták! To bych už dávno vyhodila!" Prateta z toho byla vždycky velmi dotčená, protože hodiny byly dárkem jejího syna Hansiho, který se dole v lázeňské čtvrti u jednoho klenotníka vyučil ušlechtilému řemeslu hodináře.

Trochu uraženě říkávala: „Ale Kathi, to přece nemůžeš říkat, vždyť je to vzácná památka od mého Hansiho!" A pak začala vyprávět o svém miláčkovi Hansim, dokud ten prokletý pták zase nerozrazil okénko a hra nezačala znovu. Já jsem si to náramně užívala a s netrpělivostí čekala od jednoho jeho výstupu na další. Strýc se přitom tvářil netečně, ale přece jsem viděla, jak mu vesele cukají vrásky kolem očí. Byl to takový tichý poživačník. Manželství s „matkou", jak říkal své paní, probíhalo klidně a mírumilovně, bez žárlivosti a bez dramat. Prateta si už velmi brzy osvojila stařeckou moudrost, přivírala obě oči a svému čiperně žijícímu manželovi nekazila radost. Byla spokojená pod ochranou svého kávovaru a z té vznešené sféry shlížela dolů na drobné výstřelky svého muže. Osud ji nikdy příliš nerozmazlil štěstím, ale zdála se spokojená a nikdy si nestěžovala.

Jako třináctiletá dívka byla přivedena z Toušimi (Theusing) do Karlových Varů, kde se měla vyučit modistkou. Mistrová dostala ve zralejším věku ještě chlapečka. A jak to tehdy bývalo zvykem, učednice musely v nouzi zastávat i práci chůvy. Anna byla také k tomu určena. Své úlohy se zhostila tak dobře, že malý Emil se u ní měl lépe než u vlastní matky. Mistrová si to brzy s uspokojením uvědomila, a tak se pak věnovala výhradně dílně. Svého veselého synáčka přenechala zcela dobrosrdečné dívce Anně. A brzy k tomu přibyla i celá domácnost.

Když Annina učednická léta skončila, modistkou se sice nestala, zato z ní byla dokonalá hospodyně a matka. Zůstala u rodiny. Malý Emil rostl, chodil do školy, vycházel ze školy. A když provedl nějakou klukovinu, Anna ho přehnula přes koleno. Klučina se toulal po Schulgasse, po Andreasgasse a Pragergasse, po promenádách, a začal pokukovat po děvčatech. Pak začalo jeho učednictví. Bylo tvrdé, s povzdechy, občas i se slzami a se stesknem po Annině pečlivé vřelosti.

Po tovaryšské zkoušce nebylo dlouho na oddych. Hlasitě volala povinnost k císaři a vlasti. Emil si sbalil kufřík a s těžkým srdcem odjel do Českých Budějovic. Za tamějšími kasárenskými zdmi se odvedenec Emil teprve pořádně roztesknil po domácím krbu a po Annině blahodárné péči. Ale nic mu nebylo darováno, musel se protrmácet těmi štěnicemi a všemi obtížnými roky.

Když pak konečně stanul zpátky doma, a hlavně před již ne mladičkou Annou, byl její vřelostí tak přemožen, že ji hned zpříma postavil před šťastnou otázku, zda by se nechtěla stát jeho ženou. Ona, která už opravdu nebyla nejmladší a plány na vdavky odložila stranou, se rozzářila radostí a svému navrátilci zašeptala svůj souhlas. Darovala mu dokonce ještě tři hezké a chytré děti. Prateta Anna se stala dobrou a ostražitou kvočnou, která držela své milované pohromadě. Strýc Emil se pod jejími křídly cítil dobře. Během sezóny si každé odpoledne popadl svou „kruhovou pilu" (klobouk) a vydal se na procházku na lázeňský koncert, zatímco jeho moudrá manželka se za ním usmívala.

věta pokračuje na dalším listu ⟶