Moje prateta Anna

Byla mladší sestrou mé babičky a bydlela v Karlových Varech, úplně nahoře v Röhrengasse, co by kamenem dohodil od hotelu „Imperial". Její útulné hnízdečko se choulilo na strmém svahu, takříkajíc ve stínu „velkého světa". Rodina tam vedla klidný, poklidný život. Prateta se s velkým zalíbením vyhřívala v přítomnosti mezinárodní honorace, která během sezóny den co den procházela hotelovým parkem nebo vyjížděla po elegantní příjezdové cestě ve svých drahých limuzínách. Prateta se strýcem byli skromní a smíření se svým osudem. Uznávali své vykázané místo diváků, jen jejich tři děti si při pohledu na plynoucí bohatství začínaly stěžovat. Ale o tom jsem vyprávět nechtěla.

Dvakrát do roka jsem s babičkou navštěvovala Röhrengasse – na jaře, tak kolem doby svěcení pramenů, a pak na podzim, ke konci sezóny. Babička nás navštěvovala po dlouhé zimní samotě a přijížděla dřív, než se přes Gfeller Höhe přehnaly podzimní bouře. Jakmile u nás doma pobyla dva tři dny, začala být neklidná a říkala, že teď musí navštívit sestru v Röhrengasse. Hned po obědě si oblékla své tmavomodré šaty s bílým krajkovým límcem, natáhla si černé lesklé punčochy a zapnula si knoflíčkovou botkou botičky se sponou. Do jedné ruky vzala lakovanou kabelku od tety Marie z Chemnitz a druhou rukou vzala mě. A tak jsme šly dlouhou cestu přes Ohři, přes most k Neudonitz a pak dlouhou Hans-Heiling-Straße až ke Skleněnému paláci ve městě, odtud dál po hlavní ulici k hlavní poště, pak podél krásné zahradní aleje k vojenským lázním a nakonec dál k mlýnské kolonádě až ke Sprudelu. Tady jsme šly kolem kostela svaté Máří Magdalény a pak strmě do kopce až k pratetinu domu. Ulička měla kočičí hlavy, úzký chodník tvořily kvádry. Všechny domy vypadaly přívětivě. Byly natřené bíle a schönbrunnskou žlutí, okna bílá a okenice zelené, na parapetech měděné plechy a domovní dveře vyleštěné mosazné kliky. Pratetin dům byl roztomilý unikát. Stál na několika úrovních. Okno vpravo od vchodu dosahovalo svým vnějším okrajem téměř na úroveň chodníku, kdežto okno vlevo bylo už tak vysoko, že jsem do něj nedohlédla. Zezadu měl dům dvě patra, směrem do uličky jen přízemí.

Když babička zatáhla za zvonek na šňůře, vždycky to trvalo notnou chvíli, než prateta přišla otevřít. Připlížila se po špičkách ke dveřím a zkusmo vystrčila nos. Když nás pak poznala, dokázala se tak radovat, že jí po vrásčitých tvářích tekly proudy slz. Na rozdíl od mé babičky byla pořádně baculatá. Její postava už neměla žádné příjemné přechody, všechno se v ní slévalo dohromady. Když se smála nebo i plakala, vesele jí poskakovalo bříško a mohutná dvojitá brada se chvěla jako aspik. Šedé vlasy měla sčesané prostě do uzlu v týlu.

Prateta nás vždy předběhla přes červený kokosový běhoun do světnice a rozrušeně volala: „Jen pojďte dál, jen pojďte, hned uvařím čerstvou kávu!" Ach ano, ta káva byla pratetiným životním elixírem. S kávou den začínal a s kávou končil, a kávou se snažila potěšit každého. Celý dům, uvnitř i venku, voněl jako u „Meinlova koutu". Strýc si jednou ve velkorysém rozmaru dopřál luxus na nejvyšší míru a koupil „opravdový karlovarský kávovar". Tento vzácný kus z mědi, mosazi a porcelánu dostal od prateté důstojné místo ve světnici. Hned u zelených kachlových kamen bylo zbudováno ono důstojné svatostánek. Prateta Anna se od něj nikdy nevzdalovala, jako by se ho přidržovala. K němu vodila všechny návštěvníky, které měla ráda, tedy i nás. V dosahu kávovaru stál kulatý stolek a proutěné křeslo plné pestrých háčkovaných polštářků.

Prateta se tam začala točit kolem hrnků, zatímco my jsme se posadily k velkému stolu. Odtud bylo přes ažurové záclony vidět na koruny javorů a buků před oknem, na kus „Horní měšťanské školy" a na výše položenou Panoramastraße. Mezi oběma záclonami stálo zářivé a nádherné zrcadlo, vysoké jako celá světnice. Ze stropu visela lampa ze skleněných perel. Zatímco z kávovaru už unikaly vznešené „meinlovské" vůně, prateta vytáhla ze skleněné vitríny hornoslavkovský porcelán a prostřela stůl. Pak nikdy netrvalo dlouho, než přišel strýc. Vábivá vůně pronikla všemi škvírami dveří a cinkání nádobí ho přilákalo, kromě toho chtěl vědět, kdo přišel. A tak najednou stál před námi, svěží a růžový, s jiskřícíma očima a smějícími se ústy. Přes sněhobílou košili mu visel žlutý krejčovský metr. Byl mistrem krejčovským. Srdečně nás přivítal a mé babičce říkal „teto Kathi". V tomto domě se nemluvilo prostou nářeční mluvou naší domoviny, protože celý způsob života se s koketním pohledem po vznešených lázeňských hostech přizpůsoboval jim. Zvlášť řeč zde byla směsicí spisovné němčiny, chebského nářečí, vídeňštiny a švejkovské němčiny. Bylo to i tím, že strýc sloužil vojnu v krásných Českých Budějovicích.

věta pokračuje na dalším listu ⟶