⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Nejraději moje prateta Anna vyprávěla o svých dětech, a ze všeho nejraději o svém nejmladším Hansim. Waltera, nejstaršího, jsem vídala jen zřídka, sotva si na něj vzpomínám. Ale na Valerii, strýčkovu zbožňovanou miláčku, se pamatuji přesně. Rodina dbala na to, aby se její jméno vyslovovalo francouzsky. Nějak jí to i slušelo. Ačkoli ji vlastně nešlo nazvat krásnou, lidé se za ní otáčeli. Její ústa byla příliš velká a nos příliš dlouhý, ale oči měla nádherné. Postavu měla souměrnou a půvabnou, nohy štíhlé a dlouhé. Oblékala se vždy podle poslední módy, a když se procházela po promenádě, pánové na ni koukali s otevřenou pusou. Čichali jemný oblak parfému a zastavovali se mimo jiné i kvůli Valeriinu blonďatému mikádu...

Valerie pracovala jako „zubařská asistentka" ve vznešené ordinaci v lázeňské čtvrti. Její šéf, prošedivělý mládenec, nemohl přehlédnout půvabné přednosti své pomocnice. Nakonec ji svázal k sobě malým zlatým prstýnkem a od té doby se se svou vzrušující chotí procházel po nejkrásnějších karlovarských sadech. Po sezóně se jezdilo buď do Merana, nebo do Švýcarska. Rodiče zatím týdny čekali tam nahoře v Röhrengasse na návštěvu svého dítěte. Ale nikdy si nestěžovali.

Jednoho dne se přihnalo hrozné neštěstí, prateta a strýc o ničem netušili. Hansi, jejich pohledný chlapec, se zamiloval do bohaté, rozmazlené dámy a nepoznal, že si s ním jen hraje. Zatímco její nafouklý, žlučovitě žlutý manžel se musel podrobovat co nejpřísnějším lázeňským procedurám, byl pro ni zlatovlasý mladík tím nejhezčím kratochvílem. Když odjela bez rozloučení a vysvětlení, zřítil se pro chudáka Hansiho celý svět. Nenašel už žádné jiné východisko a zahodil svůj krásný mladý život. Moje prateta pak už nechodila dolů do města, se vzdycháním brala svou hůl a chodila lesní cestou na hřbitov. Ramena měla úzká a svěšená a krok už jen vlekla. A strýc Emil? Ještě sice chodil na lázeňské koncerty, ale jeho pohled zmatněl a chůze se stala unavenější.

Když jsme s babičkou v té době navštěvovaly Röhrengasse, mluvilo se skoro jen o Valerii. Ta se mezitím stala velkou dámou a stěží ještě nacházela cestu do hnízdečka na strmém svahu. Čím méně ji rodiče vídali, tím vroucněji na svou dceru mysleli. Malovali si o ní ideální obraz a ověnčovali ho nejkrásnějšími květy rodičovské lásky a prosili milého Boha, aby toto dítě ochraňoval. Ale jednoho dne, bylo to na jaře, kdy měkký vítr rozvál vůni šeříku úzkým údolím, se pyšný květ Valerie zhroutila na promenádě po boku svého manžela a byla mrtvá. Nikdo nikdy nevěděl, že trpí těžkou srdeční chorobou.

Když jsem pak pratetu Annu znovu spatřila, byla mi zcela cizí. Oči měla prázdné a vypláčané, hleděla před sebe slepě. Kůže měla svraštělou a šedou, vlasy bílé a rozcuchané. Šaty jí visely přes hubená ramena až k nohám. Moje babička byla z toho neštěstí tak otřesená, že nenacházela slova útěchy. Mlčky hladila hubené ruce své sestry. „Opravdové orlojové hodiny s kukačkou" visely na zdi tiše, ten „hloupý pták" už nikdy víc neotevřel své okénko. Moje prateta Anna brzy nato následovala svou dceru do smrti. Uložili ji k jejím dětem.

Můj strýc Emil se ještě jednou vzepjal, přestože i jeho oči pozbyly lesku, ale bylo mu teprve osmapadesát let. Přivedl si do domu ženu o čtrnáct let mladší a doufal, že s ní ještě uchvátí kousek života. Brzy se však ukázalo, že se mýlil. Tak moc mu chyběla mateřská vřelost jeho Anny, že doslova chřadl. Nikdy víc nedostal růžové tváře ani jiskru v očích. Jednoho dne ho našli se zlomeným srdcem vedle pratetina „opravdového karlovarského kávovaru".

Hermine Walter, rozená Palm

Krajané, prosíme o co nejrychlejší zaslání předplatného za „Hornoslavkovský Heimatbrief"! Předem děkujeme.