⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Teď si k nám přisedl, ptal se, jak se máme, škádlil mě kvůli mým pihám a nosíku a pochutnával si na čajovém pečivu. Každou půlhodinu, přímo uprostřed té nejhezčí zábavy, se ozvaly z pratetina útulného koutku „opravdové orlojové hodiny s kukačkou". Ten nestydatý ptáček pokaždé hlasitě rozrazil své okénko a vykřičel čas do pokoje. Než se babička stačila vzpamatovat z leknutí, kouzlo bylo zase pryč. Rozzlobeně říkávala: „Takový hloupý pták! To bych už dávno vyhodila!" Prateta z toho byla vždycky velmi dotčená, protože hodiny byly dárkem jejího syna Hansiho, který se dole v lázeňské čtvrti u jednoho klenotníka vyučil ušlechtilému řemeslu hodináře.
Trochu uraženě říkávala: „Ale Kathi, to přece nemůžeš říkat, vždyť je to vzácná památka od mého Hansiho!" A pak začala vyprávět o svém miláčkovi Hansim, dokud ten prokletý pták zase nerozrazil okénko a hra nezačala znovu. Já jsem si to náramně užívala a s netrpělivostí čekala od jednoho jeho výstupu na další. Strýc se přitom tvářil netečně, ale přece jsem viděla, jak mu vesele cukají vrásky kolem očí. Byl to takový tichý poživačník. Manželství s „matkou", jak říkal své paní, probíhalo klidně a mírumilovně, bez žárlivosti a bez dramat. Prateta si už velmi brzy osvojila stařeckou moudrost, přivírala obě oči a svému čiperně žijícímu manželovi nekazila radost. Byla spokojená pod ochranou svého kávovaru a z té vznešené sféry shlížela dolů na drobné výstřelky svého muže. Osud ji nikdy příliš nerozmazlil štěstím, ale zdála se spokojená a nikdy si nestěžovala.
Jako třináctiletá dívka byla přivedena z Toušimi (Theusing) do Karlových Varů, kde se měla vyučit modistkou. Mistrová dostala ve zralejším věku ještě chlapečka. A jak to tehdy bývalo zvykem, učednice musely v nouzi zastávat i práci chůvy. Anna byla také k tomu určena. Své úlohy se zhostila tak dobře, že malý Emil se u ní měl lépe než u vlastní matky. Mistrová si to brzy s uspokojením uvědomila, a tak se pak věnovala výhradně dílně. Svého veselého synáčka přenechala zcela dobrosrdečné dívce Anně. A brzy k tomu přibyla i celá domácnost.
Když Annina učednická léta skončila, modistkou se sice nestala, zato z ní byla dokonalá hospodyně a matka. Zůstala u rodiny. Malý Emil rostl, chodil do školy, vycházel ze školy. A když provedl nějakou klukovinu, Anna ho přehnula přes koleno. Klučina se toulal po Schulgasse, po Andreasgasse a Pragergasse, po promenádách, a začal pokukovat po děvčatech. Pak začalo jeho učednictví. Bylo tvrdé, s povzdechy, občas i se slzami a se stesknem po Annině pečlivé vřelosti.
Po tovaryšské zkoušce nebylo dlouho na oddych. Hlasitě volala povinnost k císaři a vlasti. Emil si sbalil kufřík a s těžkým srdcem odjel do Českých Budějovic. Za tamějšími kasárenskými zdmi se odvedenec Emil teprve pořádně roztesknil po domácím krbu a po Annině blahodárné péči. Ale nic mu nebylo darováno, musel se protrmácet těmi štěnicemi a všemi obtížnými roky.
Když pak konečně stanul zpátky doma, a hlavně před již ne mladičkou Annou, byl její vřelostí tak přemožen, že ji hned zpříma postavil před šťastnou otázku, zda by se nechtěla stát jeho ženou. Ona, která už opravdu nebyla nejmladší a plány na vdavky odložila stranou, se rozzářila radostí a svému navrátilci zašeptala svůj souhlas. Darovala mu dokonce ještě tři hezké a chytré děti. Prateta Anna se stala dobrou a ostražitou kvočnou, která držela své milované pohromadě. Strýc Emil se pod jejími křídly cítil dobře. Během sezóny si každé odpoledne popadl svou „kruhovou pilu" (klobouk) a vydal se na procházku na lázeňský koncert, zatímco jeho moudrá manželka se za ním usmívala.
bis der Großonkel kam. Das einschmeichelnde Aroma war durch alle Türritzen gezogen, und das Geschirr hatte einladend geklungen, außerdem wollte er wissen, wer gekommen war. So stand er plötzlich vor uns, frisch und rosig, mit glänzenden Augen und lachendem Mund. Über seinem blütenweißen Hemd hing ein gelbes Maßband. Er war Schneidermeister. Er begrüßte uns herzlich und sagte „Tante Kathi" zu meiner Großmutter. Man sprach in diesem Hause nicht die urwüchsige Mundart unserer Heimat, wie man überhaupt die gesamte Lebensweise mit einem liebäugelnden Seitenblick auf die vornehmen Kurgäste ausgerichtet hatte. So war besonders die Sprache eine Synthese aus Schriftdeutsch, Egerländerisch, Wienerisch und Schwejkdeutsch eingegangen. Das kam auch daher, weil der Großonkel seine Militärzeit im schönen Budweis abgeleistet hatte.
Nun setzte er sich zu uns an den Tisch, fragte nach dem werten Befinden, neckte mich wegen meiner Sommersprossen und der Stupsnase und naschte vom Teegebäck. Alle halben Stunden, mittenhinein in die schönste Unterhaltung, schepperte die „Original-Schwarzwaldkuckucksuhr" über Großtantes Kuschelplätzchen. Der unverschämte Vogel riß jedesmal lautstark sein Fensterl auf und plärrte die Zeit ins Zimmer. Noch ehe sich meine Großmutter von ihrem Schreck erholen konnte, war der Spuk wieder vorbei. Verärgert sagte sie: „Sua a damischa Vuagl! Dean höite scho längst assegschmissn!" Darüber war die Großtante sehr betroffen, denn die Uhr war ein Geschenk ihres Sohnes Hansi, der unten im Kurviertel bei einem Juwelier das edle Handwerk eines Uhrmachers erlernt hatte.
Leicht mokiert sagte sie: „Aber Kathi, so wos konnst doch net sog'n, denn dös ist ein kostbares Andenken von meim Hansi!" Und dann begann sie von ihrem Liebling Hansi zu erzählen, bis wieder der verdammte Vogel sein Fenster aufriß, und das Spiel von neuem begann. Ich hatte mein schönstes Vergnügen dabei, voller Ungeduld wartete ich von seinem Auftritt bis zum nächsten. Mein Großonkel schien dabei ungerührt zu sein, ich sah aber doch, wie seine Augenfältchen fröhlich zuckten. Er war eben ein stiller Genießer. Die Ehe mit der „Mutter", wie er seine Eheliebste nannte, war ruhig und friedlich, sie war ohne Eifersucht und ohne Dramatik bis dahin verlaufen. Die Großtante hatte schon sehr früh die Weisheit des Alters gewonnen, beide Augen zugedrückt und ihrem quicklebendigen Gatten keine Freude beschnitten. Sie war frohgemut im Schutze ihrer Kaffeemaschine und schaute aus dieser gehobenen Sphäre auf die kleinen Ausrutscher ihres Angetrauten hernieder. Das Schicksal hatte sie niemals mit viel Glück verwöhnt, aber sie schien zufrieden und klagte nie.
Als dreizehnjähriges Mädchen hatte man sie von Theusing nach Karlsbad gebracht, wo sie Modistin werden sollte. Die Meisterin bekam in reiferen Jahren noch ein Büblein. Und wie das dazumal noch üblich war, mußten Lehrlinge zur Not auch Kindermädchen sein. Anna wurde gleichfalls dazu auserkoren. Sie wurde ihrer Aufgabe so sehr gerecht, daß es Klein-Emil bei ihr besser hatte, als bei seiner eigenen Mutter. Die Meisterin erkannte das sehr bald mit Genugtuung und verlegte darum ihren Wirkungskreis wieder ausschließlich in die Werkstatt. Sie überließ ihr munteres Söhnlein ganz dem gutmütigen Mädchen Anna. Und bald kam der gesamte Haushalt noch dazu.
Als Annas Lehrjahre zu Ende waren, war sie zwar keine Modistin geworden, aber dafür eine perfekte Hausfrau und Mutter. Sie blieb bei der Familie. Klein-Emil wuchs heran, er kam in die Schule, er kam aus der Schule. Und wenn er seine Lausbubenstreiche verübt hatte, dann legte ihn Anna übers Knie. Das Bürscherl streifte durch die Schulgasse, die Andreas- und Pragergasse, über die Promenaden, und es begann hinter Mädchen herzupfeifen. Dann begann seine Lehrzeit. Sie war hart, mit Seufzern, manchmal auch mit Tränen, und mit Heimweh nach Annas fürsorglicher Wärme.
Nach der Gesellenprüfung gab es keine lange Verschnaufpause. Laut rief die Pflicht für Kaiser und Vaterland. Emil packte sein Kofferl und fuhr schweren Herzens gegen Budweis. Hinter den dortigen Kasernenmauern sehnte sich der Rekrut Emil erst recht nach dem heimischen Herd und nach Annas wohliger Fürsorge. Aber es wurde ihm nichts geschenkt, er mußte sich durch die verwanzten und verlausten Jahre durchexerzieren.
Als er dann endlich dem Elternhaus und vor allem dem angejahrten Mädchen Anna gegenüberstand, wurde er von deren Wärme so überrollt, daß er sie sofort in aller Form vor die beglückende Frage stellte, ob sie nicht seine Gattin werden wolle. Sie, die nun schon wirklich nicht mehr ganz taufrisch war und Heiratspläne beiseite gelegt hatte, erglühte vor Freude und hauchte ihrem Heimkehrer ihre Zustimmung entgegen. Sie schenkte ihm sogar noch drei hübsche und intelligente Kinder. Großtante Anna wurde eine gute und wachsame Gluckhenne,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.