Kde mi vyrostl domov

„V Poschitzau, tam je nebe modré, tam tancuje kozel se svou kozou!"

Tahle prostá říkanka, spíš odříkávaná než zpívaná, mi zněla v uších celé mé raném dětství. Přitom jsem v celém Poschitzau nikdy žádného kozla neviděla. Znala jsem jen jedinou kozu, a ta stála mírně a poslušně v babiččině malém chlévku vedle domu. Proto jsem se postupně čím dál víc zlobila, když mi tohle hloupé tvrzení pořád dokola posmívavě předhazovali.

Když si pro nás – mámu, Heiniho a mě – přijel táta do Meierhöfen, protože si tam založil obchod, byly mi útlé čtyři a půl roku. Nový svět, který se před námi tak náhle otevřel, byl plný neznáma a cizích lidí, se kterými jsme bydleli společně v nájemním domě. Všichni – tátovi zákazníci, kupec Huf, řezník Ullmann, švec Habl a mnoho dalších – chtěli vědět, odkud jsem. A když jsem odpověděla, že jsem z Poschitzau, vždycky jsem si musela vyslechnout tu výše zmíněnou básničku a k tomu ještě mekot, jako by ten kozel byl přímo tady. Řeznický mistr Ullmann to uměl obzvlášť dobře. K tomu mě ještě štípal do obou tvářiček, až jsem vzteky nejraději udělala něco úplně jiného. Brzy za Heinim a za mnou zpívaly a mečely i děti. Teprve když si lidé našli nové oběti, dali nám pokoj. Ale zabydlování nám to opravdu ztěžovalo.

Máma se s námi dětmi soucitně trápila a stejně jako my se toužila vrátit zpátky do Poschitzau. Tam jsem od narození prožila jen klidná léta v blahodárném bezpečí domova.

Co já sama z té doby už nevím, nebo nemohu vědět, předávám dál z babiččina vyprávění:

Bylo začátkem března, pár let po první světové válce. Z blížícího se jara nebylo ještě nic vidět ani cítit. Zima svírala kraj ve své ledové pěsti, sníh dusil vesnice. Cesty do Horního Slavkova (Schlaggenwald) se s námahou prohrabávaly, a většinou byly hned druhý den zase zasypané a zaváté. Moje máma už nechodila před dům. Byla kulatá a těžkopádná a čekala porod. Všechno bylo připraveno na „těžkou hodinku".

Jedné noci, kdy svět tvrdě spal, probudila mou mámu první ostrá bolest. Vstala, přiložila do ohně, postavila vodu na plotnu a starostlivě se podívala z okna. Sněžilo. Když se máma stále znovu se sténáním musela chytat za břicho, rozhodla se vzbudit tátu. Já jsem začala tlačit ze všech sil a chtěla jsem už konečně na tento pohyblivý svět. Táta si rychle natáhl kalhoty, kalmuk a boty. Pak poslal pro babičku. Sám se vydal na cestu do Horního Slavkova, aby přivedl „Krautzbergerovou". Ta byla tehdy porodní bábou v našem městečku i pro okolní vesnice, žena, kterou nic tak snadno nerozhodilo, silná a odvážná. Krautzbergerová byla doma. „Hned du!" zavolala, jakmile poznala mého tátu. Brzy stála se svou baňatou taškou ve dveřích. Město spalo pod hlubokým sněhem, a pořád ještě sněžilo. Tak se ti dva lidé namáhavě brodili po silnici do Zechtalu. Když z něj vyšli, aby se dostali přes kopec do Poschitzau, sahal nový sníh už po lýtka. Krautzbergerová v něm vláčela sukně, až jí brzy na lemech visely kusy ledu velké jako pěst. Začala sténat a naříkat. Můj táta, jenž byl jen střední postavy a rozhodně žádný atlet, si nakonec tu těžkou ženu i s taškou naložil na záda a odtáhl to břemeno až do vesnice. Když ji postavil před dveře, byl úplně vyčerpaný. Odpočinout si ale nemohl, protože v domě panoval největší rozruch. Máma trpěla nevýslovně. Trvalo to noc, den a ještě jednu noc, až musel být nakonec ze spánku vytažen ještě Dr. Singer. K ránu jsem pak přišla na svět „zsinalá". Teprve po několika pleskancích na zadeček jsem se rozřvala. Máma prý ležela ve své posteli bledá jako vosk a usmívala se. Táta se ale na mě prý jen podíval koutkem oka a zklamaně konstatoval: „To je jen holka!" Za tuhle pohrdlivou poznámku jsem se mu prý v následujících týdnech ještě hořce pomstila, jak mi to babička často vyprávěla. V noci jsem ho prý vyváděla z nejkrásnějších snů, a když jsem slyšela jeho hlas, hned jsem se s brekem ošklíbala. Táta pak před rodinnými strastmi bez okolků utekl a odešel si vybudovat živnost v Meierhöfen. Tím byl tak zaměstnaný, že k nám do vesničky mohl přijet jen jednou za pár týdnů. Já jsem mezitím nezahálela a nabírala buclatá polštářky s dolíčky. Táta z toho byl čím dál víc nadšený, zvlášť když zjistil, že už ho nebudím z jeho snů. Vymýšlel pro mě ty nejbláznivější mazlivá jména, některá byla dokonce trochu neslušná.

věta pokračuje na dalším listu ⟶