⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Když uplynulo jaro i léto a začínalo podzimnět, posadila mě máma za slunečných dnů spolu s Heinim na deku na zahradě. Sama na nás mohla dohlížet z okna světnice. Já jsem většinou okusovala kůrku chleba a žvatlala si přitom pro sebe. Heini si zato už hrál s dřevěným koníčkem, nebo honil slepice. Ty byly někdy tak drzé, že mi z ruky vyzobávaly kůrky nebo drobky z pusinky. Nad tím se máma dovedla pořádně rozzlobit. Přiběhla a tak vyplašila drůbež, že se rozprchla na všechny strany. Pak posbírala hromádky, které nechala na naší dece. Jednou ale mámě ztuhlo srdce hrůzou a strachem. Heini najednou stál přede mnou a na jeho ruce a paži se svíjelo něco tmavého, lesklého. Máma vykřikla a vyřítila se z domu. Vytrhla nic netušícímu Heinimu tu „hračku" a hodila ji daleko přes plot. Pak nás i s dekou sebrala a spěchala pryč. Od té doby jsme nikdy nesměli na zahradu sami. Máma tehdy nepoznala, že to byla jen slepýš.

Jméno, které mi jako první uvízlo v hlavě, bylo „Anneres". Ten člověk byl náš domácí pán. U něj jsme bydleli v nájmu. Jmenoval se ještě Schmidt. Všichni lidé ho měli rádi. Byl to tichý člověk a vždy přátelský. A měl rád děti. Slýchala jsem jen, že strýček Anneres je hodný muž. Ačkoliv měl tmavé vlasy, huňaté obočí a mohutný knír po způsobu císaře, nebála jsem se ho. Často mě hladil po vlasech a nosil mi kostičky na hraní. Voněl tak důvěrně po dřevě a lepidle. S jeho jménem se mi pojí pocity jako bezpečí, teplo, dobrota, spolehlivost. Proto mám radost, že můj nejmladší vnuk dostal při křtu jméno „Andreas".

Z vesnice jsme se moc nedostávali. Cesta byla hrbolatá a s kočárkem, který se kymácel na vysokých dřevěných kolech, se dala jen stěží ujet. Máma nás sázela na tlusté polštáře do žebřiňáčku, když jsme museli do Horního Slavkova. Někdy mi Dr. Singer musel jódem natírat mandle. Přitom jsem tak křičela, že kluci a holky přibíhali přes náměstí a čekali před domem doktora, dokud jsme se neobjevili ve velkých dveřích.

Jednou nás máma vzala s sebou do Zechtalu. Pomáhala tam se senosečí. Posadila nás na deku a zůstávala poblíž. Tu jsem měla žízeň. Máma vytáhla z košíku láhev s kakaem. Když jsem se z ní pokusila napít, tak jsem se zakuckala, že jsem lapala po dechu a zmodrala. Nato přiběhli všichni lidé z okolí a nešetřili dobrými radami. Mlátili mě prudce do zad, stavěli mě na hlavu a třásli mnou jako pokladničkou. Konečně jsem ten doušek kakaa dostala ven a pomalu se mi vracela normální barva pleti. Od té doby jsem už nikdy nepila z láhve, dodnes ne.

Občas nás máma vozila do kopce na „Sand" nebo na „Heid". Tam ráda hledala houby. Přitom jsem jednou našla spícího zajíce. Když jsem po něm chtěla sáhnout, probudil se a leknutím vzal obrovskými skoky přes vřesoviště a keře borůvčí. Sama jsem byla nepotěšitelná a třásla se po celém těle jako osika.

Postupně přišel čas, kdy jsem pozorněji naslouchala, když se dospělí bavili. Mluvili hodně o minulé válce, o hladových letech, o shánění zásob a o práci. Slýchala jsem jména Schlaggawall, Ellbuagn, Karlasbod, Theising, Piatscha, Isonzo, Krain, Kärnten, Wien, Frech, Markof, Stark atd., a postupně jsem si je začala spojovat s významem. Začala jsem také chápat, co znamená, když někdo trpí hladem nebo žízní, a když někomu je zima. Pak jsem objevila radost z květin, „Gluckerlan", „Wiewerlan" a „Haberlan" a radost z vůně čerstvého kynutého koláče a ze zpěvu mé mámy. Radovala jsem se z kokrhání kohouta, z hejhotání hus, z kdákání slepic a ze slunce, které mě hřálo. Dnes vím, že to všechno byly kořeny, které jsem zapouštěla do půdy, jež se mi tak stala domovem.

Tak jsem vyrůstala, vždy láskyplně opečovávaná. Byla jsem pořádně zvědavá a stále jsem byla na objevech. Sotva se ke mně máma otočila zády, už jsem se vydávala na vratkých nožkách na cestu, přičemž se mi ledacos bolestivého přihodilo. Jednou stál hrnec s těstem na lívance na teplém „Wasserhafnu", aby „kynul". Plotna vedle žhnula praskajícím dřevěným ohněm. Máma na chvíli odešla pro pánev. Rychle jsem si přitáhla stoličku a postavila se na ni, abych viděla do hrnce s těstem. Překlopila jsem se a spadla na kamna. Není k popsání, jaké starosti a jakou hrůzu jsem tím způsobila svým rodičům. Dny a noci mě, kňourající stvoření, nosili sem a tam. Dr. Singer po namáhavé práci vždycky s obavami kroutil hlavou, když odcházel z našeho bytu. Nicméně, jak je vidět, zase jsem se uzdravila a brzy jsem vesele poskakovala po domě i po zahradě.

věta pokračuje na dalším listu ⟶