O 3800leté historii Chebska a zejména kraje kolem dnešního Horního Slavkova

Poznatky z mé více než desetileté hornické činnosti v této oblasti (od jara 1935 do poloviny června 1945).

Původní oblast bronzové kultury ve střední Evropě a její tvůrci: Je známo, že části keltského národa sídlily i v Čechách.

V západních Čechách, na Chebsku, v kraji kolem dnešního města Horní Slavkov, provozovaly jednotlivé skupiny zemědělství, zatímco potulní lovci tohoto národa při hledání další obživy objevili takzvaná „rýžoviska" – naplaveniny vzniklé zvětráváním a rozpadem obnažených rudných žil v údolních sníženinách. Tyto naplaveniny, splavené deštěm do údolí a tvořené zrny rul, křemene, wolframové, cínové a měděné rudy, se zde usazovaly, zatímco lehčí zinková ruda a molybden byly vodou unášeny dál, podobně jako jemnější písek.

Tito lovci si mezi bílými zrny křemene samozřejmě povšimli i zrn jiné barvy. Jejich zájem byl probuzen a začali se těmito barevnými zrny blíže zabývat. Přišli na to, že barevná zrna lze od křemene oddělit v tekoucí vodě (díky rozdílné hmotnosti) – zprvu patrně pomocí prosívacích misek (plochých nádob), později v jednoduchých dřevěných žlabech s příčnými lištami, na nichž se rudná zrna zachytávala. I ta pak byla tříděna podle stejného principu.

Tato rudná zrna byla zřejmě zkoumána podle všech tehdejších pravidel a byly zjišťovány jejich vlastnosti. Černá (wolfram) byla vyřazena, protože se je nepodařilo žádným způsobem zužitkovat – kvůli tvrdosti a vysokému bodu tání. Naproti tomu červenohnědá (cínová ruda) se dala poměrně snadno tavit a poskytovala stříbrobílý kov, cín. Ten byl ovšem velmi měkký a dal se snadno tvarovat. Třetí druh, žlutavá ruda (měděnec), se tavil při vyšší teplotě, a i tento kov bylo možné opracovávat kamennými nástroji. Nejprve se z něj vyráběly jednoduché předměty pro denní potřebu, pak stále náročnější, až se dospělo ke krásným kusům pro kultovní účely.

Zároveň se ukázalo, že oba kovy přece jen nebyly použitelné pro všechny žádané účely – na vině byla jejich měkkost. Protože se ve slavkovské oblasti obě rudy (cínová a měděná) vyskytovaly a těžily na stejném místě a ve stejné době, je logickým důsledkem, že vhodnými tavicími pokusy obou rud a jejich kovů vznikl nakonec nový kov – právě „bronz". Kdo poprvé použil název „bronz", zůstane patrně tajemstvím.

Toto byla také zrodná hodina a místo „doby bronzové" ve střední Evropě, kolem roku 1800 př. Kr.

Tento nový kov měl dostatečnou pevnost a tvrdost, dal se v měkčím stavu tvarovat a nakonec i odlévat. Bronz se celkově ukázal jako „odolný vůči povětrnosti". Nářadí z něj vyrobené přinášelo lidem tehdejší doby velké výhody. Domácí nářadí i zbraně byly výrobky rozvíjejícího se řemesla ve středoevropském prostoru a šířily se jako „směnné zboží" odtud do celého bližšího i vzdálenějšího okolí prostřednictvím „obchodníků". Protože v té době byla téměř celá Evropa osídlena Kelty, vysvětlují se tím i četné hrobové nálezy s „bronzovými přídavky" v různých krajích.

Protože slavkovská oblast leží téměř v centrálním bodě střední Evropy, je pochopitelné, že zde vyráběný bronz, respektive bronzové předměty, se šířily paprskovitě do okolí – například bronzové nástroje se směňovaly za sůl i v Hallstattu. V každém případě lze oblast kolem Horního Slavkova ve střední Evropě považovat za původní zemi západní kultury s zcela „svébytným" vývojem.

V celé řadě knih o „době bronzové ve střední Evropě" jsem opakovaně nacházel odkazy na západní Čechy jako její výchozí místo. Proč se autoři těchto knih nedostali až do oblasti kolem Horního Slavkova, zůstává pro mě záhadou.

První domy Horního Slavkova stály „na rýžovišti" a byly za třicetileté války zcela zničeny Švédy.

Ing. Karl Prosch, Donauwörth (dříve Horní Slavkov)