Kde mi vyrostl domov
„V Poschitzau, tam je nebe modré, tam tancuje kozel se svou kozou!"
Tahle prostá říkanka, spíš odříkávaná než zpívaná, mi zněla v uších celé mé raném dětství. Přitom jsem v celém Poschitzau nikdy žádného kozla neviděla. Znala jsem jen jedinou kozu, a ta stála mírně a poslušně v babiččině malém chlévku vedle domu. Proto jsem se postupně čím dál víc zlobila, když mi tohle hloupé tvrzení pořád dokola posmívavě předhazovali.
Když si pro nás – mámu, Heiniho a mě – přijel táta do Meierhöfen, protože si tam založil obchod, byly mi útlé čtyři a půl roku. Nový svět, který se před námi tak náhle otevřel, byl plný neznáma a cizích lidí, se kterými jsme bydleli společně v nájemním domě. Všichni – tátovi zákazníci, kupec Huf, řezník Ullmann, švec Habl a mnoho dalších – chtěli vědět, odkud jsem. A když jsem odpověděla, že jsem z Poschitzau, vždycky jsem si musela vyslechnout tu výše zmíněnou básničku a k tomu ještě mekot, jako by ten kozel byl přímo tady. Řeznický mistr Ullmann to uměl obzvlášť dobře. K tomu mě ještě štípal do obou tvářiček, až jsem vzteky nejraději udělala něco úplně jiného. Brzy za Heinim a za mnou zpívaly a mečely i děti. Teprve když si lidé našli nové oběti, dali nám pokoj. Ale zabydlování nám to opravdu ztěžovalo.
Máma se s námi dětmi soucitně trápila a stejně jako my se toužila vrátit zpátky do Poschitzau. Tam jsem od narození prožila jen klidná léta v blahodárném bezpečí domova.
Co já sama z té doby už nevím, nebo nemohu vědět, předávám dál z babiččina vyprávění:
Bylo začátkem března, pár let po první světové válce. Z blížícího se jara nebylo ještě nic vidět ani cítit. Zima svírala kraj ve své ledové pěsti, sníh dusil vesnice. Cesty do Horního Slavkova (Schlaggenwald) se s námahou prohrabávaly, a většinou byly hned druhý den zase zasypané a zaváté. Moje máma už nechodila před dům. Byla kulatá a těžkopádná a čekala porod. Všechno bylo připraveno na „těžkou hodinku".
Jedné noci, kdy svět tvrdě spal, probudila mou mámu první ostrá bolest. Vstala, přiložila do ohně, postavila vodu na plotnu a starostlivě se podívala z okna. Sněžilo. Když se máma stále znovu se sténáním musela chytat za břicho, rozhodla se vzbudit tátu. Já jsem začala tlačit ze všech sil a chtěla jsem už konečně na tento pohyblivý svět. Táta si rychle natáhl kalhoty, kalmuk a boty. Pak poslal pro babičku. Sám se vydal na cestu do Horního Slavkova, aby přivedl „Krautzbergerovou". Ta byla tehdy porodní bábou v našem městečku i pro okolní vesnice, žena, kterou nic tak snadno nerozhodilo, silná a odvážná. Krautzbergerová byla doma. „Hned du!" zavolala, jakmile poznala mého tátu. Brzy stála se svou baňatou taškou ve dveřích. Město spalo pod hlubokým sněhem, a pořád ještě sněžilo. Tak se ti dva lidé namáhavě brodili po silnici do Zechtalu. Když z něj vyšli, aby se dostali přes kopec do Poschitzau, sahal nový sníh už po lýtka. Krautzbergerová v něm vláčela sukně, až jí brzy na lemech visely kusy ledu velké jako pěst. Začala sténat a naříkat. Můj táta, jenž byl jen střední postavy a rozhodně žádný atlet, si nakonec tu těžkou ženu i s taškou naložil na záda a odtáhl to břemeno až do vesnice. Když ji postavil před dveře, byl úplně vyčerpaný. Odpočinout si ale nemohl, protože v domě panoval největší rozruch. Máma trpěla nevýslovně. Trvalo to noc, den a ještě jednu noc, až musel být nakonec ze spánku vytažen ještě Dr. Singer. K ránu jsem pak přišla na svět „zsinalá". Teprve po několika pleskancích na zadeček jsem se rozřvala. Máma prý ležela ve své posteli bledá jako vosk a usmívala se. Táta se ale na mě prý jen podíval koutkem oka a zklamaně konstatoval: „To je jen holka!" Za tuhle pohrdlivou poznámku jsem se mu prý v následujících týdnech ještě hořce pomstila, jak mi to babička často vyprávěla. V noci jsem ho prý vyváděla z nejkrásnějších snů, a když jsem slyšela jeho hlas, hned jsem se s brekem ošklíbala. Táta pak před rodinnými strastmi bez okolků utekl a odešel si vybudovat živnost v Meierhöfen. Tím byl tak zaměstnaný, že k nám do vesničky mohl přijet jen jednou za pár týdnů. Já jsem mezitím nezahálela a nabírala buclatá polštářky s dolíčky. Táta z toho byl čím dál víc nadšený, zvlášť když zjistil, že už ho nebudím z jeho snů. Vymýšlel pro mě ty nejbláznivější mazlivá jména, některá byla dokonce trochu neslušná.
Wo mir die Heimat wuchs
„In Poschitzau, da ist der Himmel blau,
da tanzt der Ziegenbock mit seiner Frau!"
Diese schlichte Weise, mehr gesprochen als gesungen, klang immer wieder durch meine frühe Kindheit. Dabei hatte ich in ganz Poschitzau niemals einen Ziegenbock gesehen. Ich kannte nur eine einzige Ziege, und die stand lieb und brav in Großmutters kleinem Stall neben dem Haus. Darum wurde ich allmählich böse, wenn mir immer wieder diese alberne Behauptung spottend serviert wurde.
Als mein Vater Mama, Heini und mich nach Meierhöfen holte, weil er dort ein Geschäft gegründet hatte, war ich im zarten Alter von viereinhalb Jahren. Die neue Welt, die sich uns so plötzlich auftat, war voller Unbekanntem und voller fremder Menschen, mit denen wir zusammen in einem Mietshaus wohnten. Sie alle, Vaters Kunden, der Huf-Kaufmann, der Ullmann-Fleischer, der Habl-Schuster und viele andere mehr wollten wissen, woher ich käme. Und wenn ich dann antwortete, daß ich aus Poschitzau sei, dann bekam ich stets das oben zitierte Verschen zu hören und hinterher noch ein Gemecker wie vom Ziegenbock selbst. Der Fleischermeister Ullmann konnte das besonders gut. Dazu kniff er mir noch so in beide Wängelchen, daß ich vor Wut am liebsten sonst etwas getan hätte. Bald sangen und meckerten auch die Kinder hinter Heini und mir her. Erst als die Leute neue Opfer gefunden hatten, ließen sie uns in Ruhe. Das Einleben wurde uns aber wirklich schwer gemacht.
Mama quälte sich im Mitleid mit uns Kindern, und sie sehnte sich wie wir nach Poschitzau zurück. Dort hatte ich von meiner Geburt an nur friedliche Jahre in wohltuender Geborgenheit verbracht.
Was ich von damals selbst nicht mehr weiß oder nicht wissen kann, gebe ich aus Erzählungen meiner Großmutter weiter:
Es war Anfang März, wenige Jahre nach dem Ersten Weltkrieg. Vom nahenden Frühling war noch immer nichts zu sehen und nichts zu spüren. Der Winter hielt das Land noch in seiner eisigen Faust, der Schnee erstickte beinahe die Dörfer. Mühsam wurden die Verbindungswege nach Schlaggenwald freigeschaufelt, und meist waren sie am nächsten Tag wieder zugeschneit und zugeweht. Meine Mama ging nicht mehr vor das Haus. Sie war rund und schwerfällig geworden und erwartete ihre Niederkunft. Alles lag bereit für die „Schwere Stunde".
Eines Nachts, die Welt lag tief im Schlaf, wurde meine Mama von einem ersten rasenden Schmerz geweckt. Sie stand auf, schürte das Feuer an, setzte Wasser auf die Herdplatte und schaute sorgenvoll zum Fenster hinaus. Es schneite. Als sich Mama immer wieder stöhnend an den Leib fassen mußte, entschloß sie sich, meinen Vater zu wecken. Ich begann mit aller Macht zu drängeln und wollte endlich in dieses bewegte Leben. Vater sprang eilig in seine Hose, in den Kalmuck und in die Stiefel. Dann schickte er nach meiner Großmutter. Er selbst machte sich auf den Weg nach Schlaggenwald, um die „Krautzbergerin" zu holen. Sie war dazumal die Hebamme in unserem Städtchen und für die Dörfer ringsherum, eine Frau, die nichts so schnell umwerfen konnte, kräftig und beherzt. Die Krautzbergerin war daheim. „Ich kumm glei!" rief sie, als sie meinen Vater erkannt hatte. Bald trat sie mit ihrer bauchigen Tasche unter die Haustüre. Die Stadt schlief unter tiefem Schnee, und es schneite immer noch. So stapften die beiden Menschen mühsam auf der Straße ins Zechtal. Als sie dieses verließen, um über den Berg nach Poschitzau zu gelangen, war der Neuschnee bereits wadentief. Die Krautzbergerin schleifte ihre Röcke darüber, daß bald Eisklumpen faustdick an den Säumen hingen. Da begann sie zu ächzen und zu jammern. Mein Vater, der nur mittelgroß war und keineswegs eine athletische Gestalt hatte, nahm schließlich die schwere Frau samt Tasche auf seinen Rücken und schleppte diese Last bis ins Dorf. Als er sie vor der Haustüre absetzte, war er völlig erschöpft. Jedoch, er konnte sich nicht ausruhen, denn im Hause herrschte größte Aufregung. Mama litt unsäglich. Eine Nacht, einen Tag und noch eine Nacht dauerte das, bis schließlich noch der Dr. Singer aus dem Schlaf geholt werden mußte. Gegen Morgen kam ich dann „kitzblau" an. Erst nach mehreren Klapsen auf meine Hinterfront brüllte ich los. Mama wäre wachsbleich in ihrem Bett gelegen und hätte gelächelt. Mein Vater aber hätte mich nur mit einem Seitenblick gestreift und dabei enttäuscht festgestellt: „Is ja bloß a Moidl!". Für diese abfällige Bemerkung hätte ich mich in den folgenden Wochen noch bitter gerächt, so erzählte mir es oftmals meine Großmutter. Nachts hätte ich ihn aus den schönsten Träumen geschrieen, und wenn ich seine Stimme hörte, verzog ich bereits greinend mein Mäulchen. Da entfloh mein Vater kurzerhand den familiären Strapazen und zog aus, um sich in Meierhöfen eine Existenz aufzubauen. Damit war
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.