Betlémská hvězda svítí znovu a znovu

Bylo to v tom uplakaném roce 1945. Do Štědrého večera zbýval už jen jeden den. Držela jsem své dítě za ruku a stála před cizími domovními dveřmi. Už deset dní jsme byli na cestě po zasněžených silnicích, pořád hladoví a pořád hledající teplý koutek na noc. Byli jsme špinaví, pomačkaní a otlučení, pohled na nás nebyl nijak příjemný. U plotu zahrady se opíralo veškeré naše bohatství: staré kolo naložené dvěma taškami, dekou a dětskou sedačkou. S těmito skromnými věcmi jsme se vykradli z domova a zachránili se přes hranici.

Co nás teď čeká? Zmáčkla jsem zvonek. Čekali jsme skromně a trpělivě. Domovní dveře byly kdysi natřeny na zeleno, ale teď byly zvětralé a otlučené. Zvláštní, že si člověk takové věci pamatuje. Dům patřil k dělnické čtvrti, táhnoucí se podél úzké uličky. Byla pustá a prázdná. Naproti se pohnula záclona, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Mezi holými větvičkami jabloněk na předzahrádce žhnulo zapadající slunce. Hrdlo mě pálilo jako oheň, dýchání mi dělalo potíže a měla jsem starost o vyčerpané dítě.

Čekali jsme dlouho. Čekali jsme, až se ty ošuntělé domovní dveře otevřou a s nimi přátelský domov, kde bychom si mohli odpočinout a dostat najíst a napít. Pak se konečně uvnitř domu otevřely dveře, a chodbou se ozvaly šouravé kroky. Rudi, můj chlapeček, se ke mně úzkostlivě přitiskl, a já jsem ho ochranitelsky objala. Prudkým trhnutím se domovní dveře otevřely. Ze tmy pozadí se vynořila vysoká žena širokých boků na svých sloupovitých nohou. Malýma přimhouřenýma očima si nejprve prohlédla mě, pak dítě a nakonec naše kolo. Co chci, zeptala se hrubě. Polkla jsem svůj strach a klidným hlasem se zeptala, jestli bych si mohla pronajmout pokoj, který prý má volný. Slyšela jsem to ve vesnici od jedné ženy. Paní A. se tehdy vypjala do celé své výšky a její úzké rty se úsměvně zvlnily. Vlastně, protáhla, nepronajímá ráda lidem s dětmi, ti prý vždycky všechno zničí. Nikdo jí škodu nenahradí, všichni jen zneužívají její dobrotu. Ale protože už jsme tu jednou jsou, zkusí to s námi – ovšem za toho malého bych musela zaplatit příplatek, jinak by zase ona byla ta poškozená.

Viděla jsem nastupující noc, k smrti unavené dítě a cítila jsem vlastní vyčerpání. Dýchání mi dělalo potíže. Už jsem se nemohla vrátit. Byli jsme v domě rychleji, než jsem čekala. Paní A. nás strčila do kuchyně. Přivítala nás teplá pára a zatuchlý vzduch. Vonělo to uhelným ohněm, ječnou kávou, potem a špatně vypraným prádlem. Na rohové lavici, v záři zapadajícího slunce, seděl pan A., tichý, hezký muž. Oči mu ale horečnatě zářily a pokašlával do kapesníku. Naproti němu líně a rozvalený seděl třináctiletý syn manželů. Jeho tvář nebylo vidět, byla ve stínu. Před sebou měl na stole talíř s kouřící krupicovou kaší, na ní skořici, cukr a hnědé máslo, a vedle misku s třešňovým kompotem. Cítila jsem, jak se ručička mého syna v té mé zachvěla, viděla jsem, jak jeho drobné hrdélko polklo naprázdno a dětské oči se zalily slzami. Podlomila se mi kolena a před očima mi tančily černé tečky. Ten kluk se tím nenechal rušit, dál seděl u stolu, mlaskavě polykal kaši a lusknutím palce a ukazováčku odstřeloval třešňové pecky až do uhláku. Paní A. natáhla ruku, chtěla peníze, aspoň zálohu. Úkosem hodila panu A. poznámku, že mi pronajala ložnici. Muže tehdy popadl tak prudký záchvat kašle, že hrozilo, že se udusí. Paní A. nás rychle strčila do vedlejší „ložnice". Byla to malá místnost s dusným vzduchem. Lampa svítila jen sotva sotva nad nesourodými postelemi. Do úzkých uliček mezi nimi byly ještě vmáčknuty dva noční stolky a u dveří stála stará vojenská skříň. Na mytí jsme prý měli chodit do prádelny a na „záchod", jak to paní A. nazvala, stačilo přejít přes dvůr. Kromě toho mi prý může uvolnit jen polovinu skříně, druhou potřebuje sama. Ale prý stejně nemám tolik zavazadel, abych je musela někam ukládat. Každý se prý v dnešních zlých časech musí uskrovnit a přinášet oběti. Udělalo se mi zle. Do jakého domu jsem se to dostala? Přála jsem si, aby ta žena už konečně zmizela z místnosti. Ale musela jsem ještě něco udělat pro svého chlapce, potřeboval do prázdného žaludku něco teplého. Vyprosila jsem si trochu kávy. K tomu jedl suchý chléb. V kapse jsem sice ještě měla americký vánoční sáček, ale ten jsem chtěla dítěti dát až na Štědrý večer. Při útěku jsme prošli přes Trockau. Soucitný hostinský nás nechal přenocovat v komůrce pro služebnictvo. Dostali jsme dokonce polévku a chléb. Pak nám hostinský řekl, že Američané pořádají v jeho sále vánoční nadílku pro vesnické děti. Ať prý svého chlapce jednoduše pošlu tam, vůbec to nebude nápadné. A tak se stalo, že se můj syn později vrátil do naší teplé komůrky s americkým vánočním sáčkem. Radovala jsem se s dítětem a vůbec jsem si nevzpomněla, že teprve rok předtím vykrvácel můj jediný bratr zásahem americké střepiny. Nouze přece dokáže umlčet mnohé pochybnosti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶