Nyní jsem sladkosti a sáček cukru, který jsem přivezla z domova, schovala úplně nahoru do skříně. Poté, co jsme ještě jednou přešli průvanem protkaný dvůr, jsme se konečně vplížili do postele. Vonělo to zatuchle a nevypraně, přikrývka na nás ležela jako olovo. Přitiskli jsme se k sobě a snažili se zahřát. Pak jsem dítě hladila a sama se uplakala do spánku, přestože mnou pořád znovu procházely záchvěvy zimy.

Příštího rána – ještě byla tma – se paní A. s rachotem vřítila dveřmi, prudce otevřela svou část skříně a hlučně se v ní přehrabovala, až Rudiho probrala ze spánku. A vůbec – spustila paní A. – jestli chceme mít na Vánoce co jíst, musím hned zajet do mlýna v G. sehnat mouku. Kdo chce něco dostat, musí brzy vstávat. Uprchlíci prý mají u mlynářů pořád ještě dobré vyhlídky, zatímco domácí už dávno nic nedostanou. Když nad Knoblauchslandem u Norimberku pomalu vycházelo slunce, jela jsem už na kole podél starého kanálu Dunaj–Mohan, osm kilometrů k mlýnu. Dítě sedělo, chvějíc se zimou, na svém zmrzlém sedátku. Těžce jsem lapala po dechu a bodalo mě v zádech. Mlynářka sice nebyla nadšená, když jsme před ní tak žebravě stáli, ale pak se slitovala a vzala nás dovnitř. Postavila na stůl horké mléko a přinesla čerstvý chléb. Rudimu to báječně chutnalo, konečně se zase jednou mohl pořádně najíst. Já jsem ale nespolkla ani sousto. Bylo mi tak zle, že jsem nevěděla, jak zvládnu ujet celou tu dlouhou cestu zpátky. Mlynářka to na mně poznala a řekla, že musím bezpodmínečně do postele. Pak mi zabalila sáček mouky, krajíc chleba a ještě kus slaniny.

Když jsme dorazili k paní A., sama nevím jak, vzala mi hned u dveří moje poklady a rukou ukázala do tmavé chodby, kde stál škopek s páchnoucím prádlem. Prý toho není moc, do poledne bych mohla být s prací hotová. Prý je v prádelně zamrzlá voda, proto je vana na chodbě. Vzala jsem tehdy svou dobrou deku, zabalila do ní Rudiho a posadila ho na schodišťový odpočívadlo blízko sebe. Pak jsem se u otevřených domovních dveří sklonila nad špinavým prádlem rodiny A. a s posledními silami se do něj pustila. Se sténáním jsem se narovnala, bodání bylo čím dál nesnesitelnější a záchvěvy zimy mi projížděly po zádech. Postupně jsem si přiznávala, že jsem opravdu vážně nemocná. Co se tady, mezi cizími a bezcitnými lidmi, stane s mým dítětem, kdybych musela odejít?

Nakonec jsem se vzchopila a rozhodla se, že hned půjdu k lékaři. Okamžitě jsem nechala špinavé prádlo prádlem, vzala dítě a doklopýtala k lékaři, skoro celý kilometr daleko. Byl ještě velmi mladý a teprve nedávno přišel z univerzity, aby převzal praxi po svém starším a neodnacifikovaném kolegovi. Hned poznal, že mám zápal plic a pohrudnice, a dal mi penicilin, což byla úplná novinka od Američanů. Pak mi předepsal klid na lůžku. Jak jsem se se svým chlapcem dostala až do našeho bídného přístřeší, to dodnes nevím. Sousedé mě našli ležet na chodníku, vedle mě mého malého Rudiho. Plakal a já jsem mluvila z cesty. Někdo ho chtěl odvést, ale on křičel a ze všech sil se mě držel. Jednalo se o tom, co se má stát. Paní A., která přišla také, odmítla vzít mě pod svou střechu. Tehdy se ke mně sklonila drobná žena středních let a řekla: „Pojďte ke mně do domu!" Byl to ten domek v osadě, u kterého se při mém příchodu hnula záclona. Paní Knauerová, tak se jmenovala ta dobrá duše, odvedla dítě i mě do čisté světničky a uložila mě do čisté postele. Pak jsem upadla do hlubokého bezvědomí. Celé týdny jsem musela bojovat o život, bez paní Knauerové a bez toho mladého lékaře bych to nezvládla. Pan Knauer byl dělník v nedalekém závodě. Byl trochu hrubý, ale jinak srdcem dobrý člověk. Manželé se o mě a mé dítě starali vzorně.