Betlémská hvězda svítí znovu a znovu
Bylo to v tom uplakaném roce 1945. Do Štědrého večera zbýval už jen jeden den. Držela jsem své dítě za ruku a stála před cizími domovními dveřmi. Už deset dní jsme byli na cestě po zasněžených silnicích, pořád hladoví a pořád hledající teplý koutek na noc. Byli jsme špinaví, pomačkaní a otlučení, pohled na nás nebyl nijak příjemný. U plotu zahrady se opíralo veškeré naše bohatství: staré kolo naložené dvěma taškami, dekou a dětskou sedačkou. S těmito skromnými věcmi jsme se vykradli z domova a zachránili se přes hranici.
Co nás teď čeká? Zmáčkla jsem zvonek. Čekali jsme skromně a trpělivě. Domovní dveře byly kdysi natřeny na zeleno, ale teď byly zvětralé a otlučené. Zvláštní, že si člověk takové věci pamatuje. Dům patřil k dělnické čtvrti, táhnoucí se podél úzké uličky. Byla pustá a prázdná. Naproti se pohnula záclona, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Mezi holými větvičkami jabloněk na předzahrádce žhnulo zapadající slunce. Hrdlo mě pálilo jako oheň, dýchání mi dělalo potíže a měla jsem starost o vyčerpané dítě.
Čekali jsme dlouho. Čekali jsme, až se ty ošuntělé domovní dveře otevřou a s nimi přátelský domov, kde bychom si mohli odpočinout a dostat najíst a napít. Pak se konečně uvnitř domu otevřely dveře, a chodbou se ozvaly šouravé kroky. Rudi, můj chlapeček, se ke mně úzkostlivě přitiskl, a já jsem ho ochranitelsky objala. Prudkým trhnutím se domovní dveře otevřely. Ze tmy pozadí se vynořila vysoká žena širokých boků na svých sloupovitých nohou. Malýma přimhouřenýma očima si nejprve prohlédla mě, pak dítě a nakonec naše kolo. Co chci, zeptala se hrubě. Polkla jsem svůj strach a klidným hlasem se zeptala, jestli bych si mohla pronajmout pokoj, který prý má volný. Slyšela jsem to ve vesnici od jedné ženy. Paní A. se tehdy vypjala do celé své výšky a její úzké rty se úsměvně zvlnily. Vlastně, protáhla, nepronajímá ráda lidem s dětmi, ti prý vždycky všechno zničí. Nikdo jí škodu nenahradí, všichni jen zneužívají její dobrotu. Ale protože už jsme tu jednou jsou, zkusí to s námi – ovšem za toho malého bych musela zaplatit příplatek, jinak by zase ona byla ta poškozená.
Viděla jsem nastupující noc, k smrti unavené dítě a cítila jsem vlastní vyčerpání. Dýchání mi dělalo potíže. Už jsem se nemohla vrátit. Byli jsme v domě rychleji, než jsem čekala. Paní A. nás strčila do kuchyně. Přivítala nás teplá pára a zatuchlý vzduch. Vonělo to uhelným ohněm, ječnou kávou, potem a špatně vypraným prádlem. Na rohové lavici, v záři zapadajícího slunce, seděl pan A., tichý, hezký muž. Oči mu ale horečnatě zářily a pokašlával do kapesníku. Naproti němu líně a rozvalený seděl třináctiletý syn manželů. Jeho tvář nebylo vidět, byla ve stínu. Před sebou měl na stole talíř s kouřící krupicovou kaší, na ní skořici, cukr a hnědé máslo, a vedle misku s třešňovým kompotem. Cítila jsem, jak se ručička mého syna v té mé zachvěla, viděla jsem, jak jeho drobné hrdélko polklo naprázdno a dětské oči se zalily slzami. Podlomila se mi kolena a před očima mi tančily černé tečky. Ten kluk se tím nenechal rušit, dál seděl u stolu, mlaskavě polykal kaši a lusknutím palce a ukazováčku odstřeloval třešňové pecky až do uhláku. Paní A. natáhla ruku, chtěla peníze, aspoň zálohu. Úkosem hodila panu A. poznámku, že mi pronajala ložnici. Muže tehdy popadl tak prudký záchvat kašle, že hrozilo, že se udusí. Paní A. nás rychle strčila do vedlejší „ložnice". Byla to malá místnost s dusným vzduchem. Lampa svítila jen sotva sotva nad nesourodými postelemi. Do úzkých uliček mezi nimi byly ještě vmáčknuty dva noční stolky a u dveří stála stará vojenská skříň. Na mytí jsme prý měli chodit do prádelny a na „záchod", jak to paní A. nazvala, stačilo přejít přes dvůr. Kromě toho mi prý může uvolnit jen polovinu skříně, druhou potřebuje sama. Ale prý stejně nemám tolik zavazadel, abych je musela někam ukládat. Každý se prý v dnešních zlých časech musí uskrovnit a přinášet oběti. Udělalo se mi zle. Do jakého domu jsem se to dostala? Přála jsem si, aby ta žena už konečně zmizela z místnosti. Ale musela jsem ještě něco udělat pro svého chlapce, potřeboval do prázdného žaludku něco teplého. Vyprosila jsem si trochu kávy. K tomu jedl suchý chléb. V kapse jsem sice ještě měla americký vánoční sáček, ale ten jsem chtěla dítěti dát až na Štědrý večer. Při útěku jsme prošli přes Trockau. Soucitný hostinský nás nechal přenocovat v komůrce pro služebnictvo. Dostali jsme dokonce polévku a chléb. Pak nám hostinský řekl, že Američané pořádají v jeho sále vánoční nadílku pro vesnické děti. Ať prý svého chlapce jednoduše pošlu tam, vůbec to nebude nápadné. A tak se stalo, že se můj syn později vrátil do naší teplé komůrky s americkým vánočním sáčkem. Radovala jsem se s dítětem a vůbec jsem si nevzpomněla, že teprve rok předtím vykrvácel můj jediný bratr zásahem americké střepiny. Nouze přece dokáže umlčet mnohé pochybnosti.
Der Stern von Bethlehem leuchtet immer wieder
Es war im tränenreichen Jahr 1945. Ein Tag war nur noch bis zum Hl. Abend. Ich hielt mein Kind an der Hand und stand vor einer fremden Haustüre. Seit zehn Tagen waren wir schon auf verschneiten Straßen unterwegs gewesen, immer hungrig und immer auf der Suche nach einem warmen Plätzchen für die Nacht. Verdreckt waren wir, zerknittert und verbeult, kein freundlicher Anblick. Am Gartenzaun lehnte unser ganzer Reichtum: Ein altes Fahrrad, mit zwei Taschen, einer Decke und einem Kindersitz beladen. Mit diesen Habseligkeiten hatten wir uns aus der Heimat fortgestohlen und über die Grenze gerettet.
Was würde jetzt auf uns zukommen? Ich drückte die Klingel. Wir warteten in Bescheidenheit und Geduld. Die Haustüre war einmal grün gestrichen worden, aber nun war sie verwittert und abgestoßen. Seltsam, daß man sich so etwas merkt. Das Haus gehörte zu einer Arbeitersiedlung, die sich an einer schmalen Gasse langzog. Sie war öd und leer. Gegenüber wurde eine Gardine bewegt, ich fühlte uns beobachtet. Zwischen dem mageren Geäst der Apfelbäumchen im Vorgarten glühte die untergehende Sonne. Mir brannte die Kehle wie Feuer, das Atmen fiel mir schwer und ich sorgte mich um das erschöpfte Kind.
Wir warteten lange. Wir warteten darauf, daß sich diese schäbige Haustüre auftun würde und mit ihr eine freundliche Heimstatt, in der wir uns ausruhen könnten und Essen und Trinken bekämen. Da wurde endlich im Innern des Hauses eine Tür geöffnet, dann schleiften Schritte über den Gang. Rudi, mein kleiner Junge, drängte sich ängstlich an mich, und ich umklammerte ihn schützend. Mit heftigem Ruck wurde die Haustüre aufgestoßen. Vor dem Dunkel des Hintergrundes stand eine große, breithüftige Frau auf ihren pfostigen Beinen. Aus kleinen verkniffenen Augen prüfte sie erst mich, dann das Kind und schließlich unser Fahrrad. Was ich wolle, fragte sie barsch. Ich schluckte meine Angst hinunter und fragte mit ruhiger Stimme, ob ich das Zimmer mieten könne, das sie angeblich frei hätte. Ich hatte es im Dorf von einer Frau gehört. Da reckte sich Frau A. zu ihrer ganzen Größe hoch und ihre schmalen Lippen ringelten sich lächelnd. Eigentlich, antwortete sie gedehnt, vermiete sie nur ungern an Leute mit Kindern, diese würden immer alles kaputt machen. Niemand würde ihr den Schaden ersetzen, alle würden nur ihre Gutmütigkeit ausnützen. Da wir aber nun einmal hier seien, wolle sie es mit uns versuchen, allerdings müßte ich für den Kleinen einen Aufpreis entrichten, denn sonst hätte sie wieder das Nachsehen.
Ich sah die aufsteigende Nacht, das todmüde Kind und ich fühlte meine eigene Erschöpfung. Das Atmen fiel mir schwer. Da konnte ich nicht mehr umkehren. Wir waren schneller im Haus, als ich erwarten durfte. Frau A. schob uns in die Küche. Warmer Dunst und miefige Luft schlug uns entgegen. Es roch nach Kohlenfeuer, Malzkaffee, Schweiß und schlecht gewaschener Wäsche. Auf der Eckbank, im Schein der untergehenden Sonne, saß Herr A., ein stiller gutaussehender Mensch. Seine Augen glänzten jedoch fiebrig, und er hüstelte in sein Taschentuch. Ihm gegenüber hockte faul und breit der dreizehnjährige Sohn des Ehepaars. Sein Gesicht konnte man nicht erkennen, es war im Schatten. Vor sich auf dem Tisch hatte er einen Teller mit dampfendem Grießbrei, darauf Zimt, Zucker und braune Butter und daneben ein Schüsselchen mit Kirschenkompott. Da fühlte ich, wie die kleine Hand meines Sohnes in der meinen zuckte, ich sah die winzige Knabenkehle schlucken und die Kinderaugen in Tränen schwimmen. Mir wurden die Knie weich und vor den Augen tanzten mir schwarze Punkte. Ungerührt blieb der Bengel weiter am Tisch sitzen, schmatzte seinen Brei hinunter und schnalzte mit Daumen und Zeigefinger die Kirschenkerne bis in den Kohlekasten. Frau A. streckte die Hand aus, sie wollte ihr Geld, mindestens eine Anzahlung. Mit einem Seitenblick warf sie Herrn A. die Bemerkung hin, daß sie das Schlafzimmer an mich vermietet hätte. Da bekam der Mann einen solch heftigen Hustenanfall, daß er zu ersticken drohte. Schnell schob uns Frau A. in das angrenzende „Schlafzimmer". Es war ein kleiner Raum mit dumpfer Luft. Die Lampe leuchtete nur notdürftig über den ungleichen Betten. Zwei Nachtkästchen waren noch in die schmalen Gänge gequetscht worden, und ein alter Militärspind stand neben der Türe. Zum Waschen müßten wir in die Waschküche und „aufs WC", wie es Frau A. nannte, bräuchten wir nur über den Hof zu gehen. Außerdem könne sie mir nur die Hälfte des Spindes freimachen, die andere brauche sie selber. Aber ich hätte ja ohnehin nicht so sehr viel Gepäck unterzubringen. Jeder müsse sich bei den heutigen schlechten Zeiten einschränken und hätte Opfer zu bringen. Mir wurde übel. In welches Haus war ich hier geraten? Ich wünschte mir, daß diese Frau endlich aus dem Raum verschwinden würde. Aber ich mußte wenigstens noch etwas für meinen Jungen tun, er brauchte Warmes in seinen leeren Magen. Ich bettelte um ein wenig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.