Už brzy odpoledne prostřela maminka stůl ke kávě, protože jsme měly stihnout vlak do Töppeles včas, abychom nebyly na cestě za tmy. Babička zapálila vonné svíčky a olejovou lampičku v koutku s obrázky svatých, pak přinesla vánočku, máslo a sirup. Venku za oknem se táhla ponurá mlha. Děsila jsem se cesty domů. Muset teď ven z té útulné světničky, kde tak hezky praskal oheň v kamnech, kde to vonělo Vánocemi, kde bylo co dobrého k mlsání, kde jsem se cítila nekonečně v bezpečí, — to se mi vysloveně příčilo. „Milý Bože, nemohl bys udělat něco, abychom dnes ještě nemusely pryč?" myslela jsem si tak asi několikrát. Ale pak maminka najednou vstala a chystala se k odchodu. Chtěla ale ještě ke studni, aby babičce naplnila zásobní nádoby vodou. Heini a já jsme běželi napřed dolů po schodech. Sotva jsme vkročily na dvůr, ujela nám půda pod nohama tak rychle, že jsme upadly plnou délkou na záda. Kňučely jsme a sténaly, a než jsme stačily varovat naši dobrou maminku, vkročila i ona nic netušíc na zrádný led, kde ji potkala stejná nehoda jako nás. Konvice na vodu vyletěly vysokým obloukem do vzduchu a pak drnčely přes lesklou ledovou plochu. Zcela nám v klidném ústraní babiččiny světničky uniklo, že hodiny trvající mrholení zmrzlo v led.

Teď jsem měla, co jsem chtěla. Za daných okolností nebylo vůbec myslitelné dostat se do Töppeles. Heini se o to pokusil, ale došel jen k Schönhanselově zahradě, pak sklouzl po zadku do příkopu. Maminka nevěděla kudy kam. Otce nemohla zastihnout. Myslím, že tehdy v Gfellu ještě nebyl telefon, vždyť ani ne všechny domy měly elektrické světlo. Do Horního Slavkova se také nedalo, leda po čtyřech. I kdyby bylo posypáno, moc by to nepomohlo, protože kvůli neustálému dešti by se hned znovu vytvořila nová ledová plocha. Maminka se strašně rozčilovala. To, že nemohla dát otci vědět, vnímala jako osobní selhání. Nakonec babička omotala naše boty vystřiženými hadry ze starých pytlů. Ale ani to nepomohlo. Maminka nakonec uznala, že se nedostaneme pryč, a pomalu se uklidnila. Všichni jsme jí to domlouvaly. A byl z toho nádherný večer. Na stole hořela petrolejová lampa, Heini stavěl ze svých kostek, já jsem si hrála se svou panenkou Mamapuppe a obě ženy vyprávěly ze svého života.

Po večeři jsme se brzy zavrtaly pod tlustou peřinu v ložnici. Byly jsme unavené po tom událostmi nabitém dni. Než mi ale zavřely oči, přála jsem si ještě vroucně, aby dešť nepřestal tak brzy pršet.

Když jsem se druhý den ráno probudila, byla okna tak zavátá sněhem, že skoro nebylo vidět ven. Ze světnice jsem slyšela maminčin rozrušený hlas. Že prý když jsou silnice a cesty tak zaváté a zaváté sněhem, tím spíš se nedostaneme pryč, naříkala. Babička uklidňujícím tónem odpověděla, že muži ze vsi jistě brzy odklidí silnici, a pak že bychom mohli stihnout v Ziegelhütten odpolední vlak.

Přestalo sněžit. Co chvíli jsme se dívaly na oblohu, visela nad námi šedá a těžká. Já jsem už dávno svého přání vzdala, protože jsem viděla, jak je maminka sklíčená. Teď jsem pro ni doufala, že se brzy dostaneme domů. Kolem poledne přišel Dickl-Pepp. Oznámil nám, že silnice je teď průjezdná a že se dostaneme na nádraží. Prý pak zapřáhne koně před saně a doveze nás do Ziegelhütten.

A tak se to také skutečně stalo. Babička nás ještě zabalila do teplých dek a dala nám pro otce srdečné pozdravy. Pak Pepp práskl bičem a jelo se. Když jsme později zabočili do silnice na Ziegelhütten, slyšeli jsme už náš vlak, jak píská někde v Tepltálu. U stanice se Pepp rychle otočil a pobízel koně, protože zase začalo sněžit. V Aichu, u Deischlu, v Meierhöfen — všude bojovalo mnoho mužů s obrovskými masami sněhu, které blokovaly silnice a cesty. Slyšeli jsme později, že i železniční trať byla zavátá sněhem. Náš vlak byl první, který mohl znovu projet. Náš otec byl samozřejmě moc rád, když jsme byli zase doma. Sice si dělal starosti, ale zároveň si říkal, že jsme při tak katastrofálním počasí musely zůstat v Gfellu. Po tomto sněžení brzy následovalo tání s ničivou povodní v Meierhöfen.

věta pokračuje na dalším listu ⟶