Člověk míní, Pán Bůh mění...

Hermine Walter, roz. Palm

Ježíšek už stál přede dveřmi. Domem se linula vánoční vůně a předvánoční očekávání. Naše babička ale pořád nebyla na místě. Přitom už týdny bylo domluveno, že bude na Štědrý večer a o svátcích u nás. V zimních měsících sice raději zůstávala doma ve svých čtyřech stěnách, ale my děti jsme ji o návštěvu tak prosily, že nám to přání nedokázala odmítnout. Pořád jsme běhaly k oknu vyhlížet babičku. Ale nepřijela. Místo toho přišla smutná zpráva, že při odnášení vody upadla na ledu před studnou a hodně se přitom potloukla. Jedna noha měla být tak oteklá, že se do ní nevešla žádná bota, rameno a záda plná modřin a přes spánek se táhla hluboká odřenina.

Byli jsme všichni smutní, dokonce hodně smutní. Naše maminka musela s lítostí přihlížet, jak Heini a já sklíčeně a bez chuti do čehokoli chodíme po bytě. Hledala proto hned nějaký způsob, jak by tu smutnou náladu proměnila zase ve sváteční. A najednou nás zavolala a usmívala se. Řekla, že když už babička nemůže na Vánoce k nám, pojedeme my na první svátek za ní. Na takové řešení jsme vůbec nepomysleli, o to větší radost jsme z maminčina návrhu měly.

Časně ráno na Boží hod jsme vyšli z domu. Nad námi se klenula temně modrá obloha. Ležel hodně sníh, ale zvlášť velká zima nebyla. Maminka nesla dvě plné tašky. Heini nesl v batohu novou stavebnici, kterou dostal od Ježíška. Já jsem hrdě tiskla k hrudi svou spící panenku Mamapuppe. Otec zůstal doma.

Když jsme dorazili do Aichu, začínalo se rozednívat. Na nádraží kromě nás nebyla živá duše. V Töpples jsme z vlaku vystoupili jen my. Lokomotiva odsupěla se skřípěním dál směr Schönwehr, jejím pronikavým hvízdáním se rozléhalo údolí.

Maminka zvolila cestu do Horního Slavkova (Schlaggenwald) přes Gfeller Kreuz. Nad „Ochsengromem" ležel led a hluboký sníh, tudy jsme jít nemohli. My děti jsme stejně několikrát uklouzly a padly na břicho. Maminka s námi měla svých starostí dost. Nakonec jsme přece jen dorazili ke kříži, kde se cesta odbočovala do Gfellu. Pod nízko visícími mraky kroužili krákající havrani. Od Leßnitz sem doléhalo štěkání psů. Brzy jsme byli na kopci, odkud už bylo vidět na střechy vsi. Ležela pod námi poklidně. Z komínů se vinul kouř. Tu a tam kdákaly slepice. Vonělo dřevěným ohněm a chlévskou mrvou. Kradmo jsme se blížili k domku a pak kolem pece nahoru po schodech, kde jsme si ve „Vürheisla" na chvíli oddechli a naslouchali. Ze světnice bylo slyšet praskání chrastí a řinčení nádobí. Maminka zaklepala na dveře, tiše se ozvala zevnitř odpověď mé babičky. Tu už nás s Heinim nic neudrželo, s rachotem jsme okamžitě naplnili místnost. Maminka musela babičku z našeho bouřlivého uvítání vyprostit, jinak bychom ji snad ještě porazily, zvlášť když následky nehody ještě zdaleka neodezněly.

S hlubokým povzdechem si naše babička sedla na kamenná lavici u kamen. Byla tak zaskočená, že si nejdřív musela srovnat myšlenky a pocity. Ale pak maminka přinesla obě tašky a vybalila naše dárky. Nejdřív velký šátek na ramena z měkké černé kašmírové vlny, pak hnědě kostkované „Táutschn", pak vánočku a skořicové hvězdičky a ještě mák a tmavočervená vánoční jablíčka od tety Emilie z Čech. Dívali jsme se, jak babiččiny malé, svraštělé ruce všechno vybalují a jak se jí ty milé staré oči zalévají slzami.

Maminka řekla, že teď převezme vaření, něco na to prý přivezla s sebou. My děti jsme měly zatím být hodné a obejít všechny sousedy s přáním veselých Vánoc. Hned jsme vyrazily, nejdřív k Dicklovi, pak ke Schönhanslovi, ke strýci Franzovi a tetě Agnes, k dědečkovi Weinhartovi, k paní Gräfové a k prastaré tetě Baumannové. V každém domě jsme obdivovaly vánoční stromek a dostávaly jsme sladkosti, jablka a ořechy. Když zazvonil polední zvonek, běžely jsme domů. Mezitím začalo mrholit. Mraky visely až ke střechám. Ve světnici bylo šero. Už na nás čekali. Na stole se kouřilo jídlo. Vzrušeně jsme ukazovaly poklady, které jsme dostaly darem. Pak jsme vyprávěly o nejkrásnějším stromečku paní Gräfové s jeho nádhernými modrozelenými skleněnými koulemi a lesklými perlovými girlandami. Naše babička kvůli svému pádu nemohla postavit stromeček, ale v koutku s obrázky svatých bylo čerstvé chvojí a za mnoha rodinnými fotografiemi a zrcadlem byly zastrčené smrkové větvičky. V oknech ležely tlusté polštáře mechu s větvičkami.

věta pokračuje na dalším listu ⟶