Už brzy odpoledne prostřela maminka stůl ke kávě, protože jsme měly stihnout vlak do Töppeles včas, abychom nebyly na cestě za tmy. Babička zapálila vonné svíčky a olejovou lampičku v koutku s obrázky svatých, pak přinesla vánočku, máslo a sirup. Venku za oknem se táhla ponurá mlha. Děsila jsem se cesty domů. Muset teď ven z té útulné světničky, kde tak hezky praskal oheň v kamnech, kde to vonělo Vánocemi, kde bylo co dobrého k mlsání, kde jsem se cítila nekonečně v bezpečí, — to se mi vysloveně příčilo. „Milý Bože, nemohl bys udělat něco, abychom dnes ještě nemusely pryč?" myslela jsem si tak asi několikrát. Ale pak maminka najednou vstala a chystala se k odchodu. Chtěla ale ještě ke studni, aby babičce naplnila zásobní nádoby vodou. Heini a já jsme běželi napřed dolů po schodech. Sotva jsme vkročily na dvůr, ujela nám půda pod nohama tak rychle, že jsme upadly plnou délkou na záda. Kňučely jsme a sténaly, a než jsme stačily varovat naši dobrou maminku, vkročila i ona nic netušíc na zrádný led, kde ji potkala stejná nehoda jako nás. Konvice na vodu vyletěly vysokým obloukem do vzduchu a pak drnčely přes lesklou ledovou plochu. Zcela nám v klidném ústraní babiččiny světničky uniklo, že hodiny trvající mrholení zmrzlo v led.
Teď jsem měla, co jsem chtěla. Za daných okolností nebylo vůbec myslitelné dostat se do Töppeles. Heini se o to pokusil, ale došel jen k Schönhanselově zahradě, pak sklouzl po zadku do příkopu. Maminka nevěděla kudy kam. Otce nemohla zastihnout. Myslím, že tehdy v Gfellu ještě nebyl telefon, vždyť ani ne všechny domy měly elektrické světlo. Do Horního Slavkova se také nedalo, leda po čtyřech. I kdyby bylo posypáno, moc by to nepomohlo, protože kvůli neustálému dešti by se hned znovu vytvořila nová ledová plocha. Maminka se strašně rozčilovala. To, že nemohla dát otci vědět, vnímala jako osobní selhání. Nakonec babička omotala naše boty vystřiženými hadry ze starých pytlů. Ale ani to nepomohlo. Maminka nakonec uznala, že se nedostaneme pryč, a pomalu se uklidnila. Všichni jsme jí to domlouvaly. A byl z toho nádherný večer. Na stole hořela petrolejová lampa, Heini stavěl ze svých kostek, já jsem si hrála se svou panenkou Mamapuppe a obě ženy vyprávěly ze svého života.
Po večeři jsme se brzy zavrtaly pod tlustou peřinu v ložnici. Byly jsme unavené po tom událostmi nabitém dni. Než mi ale zavřely oči, přála jsem si ještě vroucně, aby dešť nepřestal tak brzy pršet.
Když jsem se druhý den ráno probudila, byla okna tak zavátá sněhem, že skoro nebylo vidět ven. Ze světnice jsem slyšela maminčin rozrušený hlas. Že prý když jsou silnice a cesty tak zaváté a zaváté sněhem, tím spíš se nedostaneme pryč, naříkala. Babička uklidňujícím tónem odpověděla, že muži ze vsi jistě brzy odklidí silnici, a pak že bychom mohli stihnout v Ziegelhütten odpolední vlak.
Přestalo sněžit. Co chvíli jsme se dívaly na oblohu, visela nad námi šedá a těžká. Já jsem už dávno svého přání vzdala, protože jsem viděla, jak je maminka sklíčená. Teď jsem pro ni doufala, že se brzy dostaneme domů. Kolem poledne přišel Dickl-Pepp. Oznámil nám, že silnice je teď průjezdná a že se dostaneme na nádraží. Prý pak zapřáhne koně před saně a doveze nás do Ziegelhütten.
A tak se to také skutečně stalo. Babička nás ještě zabalila do teplých dek a dala nám pro otce srdečné pozdravy. Pak Pepp práskl bičem a jelo se. Když jsme později zabočili do silnice na Ziegelhütten, slyšeli jsme už náš vlak, jak píská někde v Tepltálu. U stanice se Pepp rychle otočil a pobízel koně, protože zase začalo sněžit. V Aichu, u Deischlu, v Meierhöfen — všude bojovalo mnoho mužů s obrovskými masami sněhu, které blokovaly silnice a cesty. Slyšeli jsme později, že i železniční trať byla zavátá sněhem. Náš vlak byl první, který mohl znovu projet. Náš otec byl samozřejmě moc rád, když jsme byli zase doma. Sice si dělal starosti, ale zároveň si říkal, že jsme při tak katastrofálním počasí musely zůstat v Gfellu. Po tomto sněžení brzy následovalo tání s ničivou povodní v Meierhöfen.
Schätze, die wir geschenkt bekommen hatten. Dann erzählten wir von Frau Gräfs allerschönstem Christbaum mit seinen herrlichen blaugrünen Zauberkugeln und den schimmernden Perlengirlanden. Unsere Großmutter hatte wegen ihres Sturzes keinen Christbaum mehr aufstellen können, aber im Herrgottswinkel war frisches Reisig und hinter den vielen Familienbildern und dem Spiegel steckten Fichtenzweige. In den Fenstern lagen dicke Moospolster mit Reisern darin.
Schon bald am Nachmittag deckte Mama den Tisch zum Kaffeetrinken, denn wir sollten zeitig zum Zug nach Töppeles, wenn wir nicht in die Dunkelheit kommen wollten. Großmutter zündete Räucherkerzen an und das Öllämpchen im Herrgottswinkel, dann brachte sie den Striezel, Butter und Sirup. Draußen vor dem Fenster quoll trüber Dunst. Mir graute vor dem Heimweg. Jetzt hinaus müssen aus dem gemütlichen Stübchen, wo das Feuer so schön im Ofen knisterte, wo es nach Weihnachten duftete, wo es Gutes zu naschen gab, wo ich mich unendlich geborgen fühlte, — das war mir ausgesprochen zuwider. „Lieber Gott, kannst du nicht etwas tun, daß wir heute noch nicht fort müssen?" so ungefähr dachte ich mehrmals. Doch da stand Mama plötzlich auf und rüstete zum Aufbruch. Sie wollte aber noch zum Brunnen, um für Großmutter die Vorratsgefäße mit Wasser zu füllen. Heini und ich liefen voraus die Stiege herunter. Kaum waren wir auf den Hof getreten, rutschte der Boden unter unseren Füßen so schnell hinweg, daß wir der Länge nach mit der gesamten Hinterfront aufprellten. Wir wimmerten und stöhnten, und bevor wir unsere gute Mama noch warnen konnten, war sie ebenfalls ahnungslos auf das tückische Eis getreten, wo ihr das gleiche Mißgeschick widerfuhr wie uns. Die Wasserkannen flogen im hohen Bogen durch die Luft und schepperten sodann über die spiegelnde Eisfläche. Es war uns in der friedlichen Abgeschiedenheit von Großmutters Stübchen völlig entgangen, daß der stundenlange Nieselregen zu Eis erstarrt war.
Nun hatte ich, was ich wollte. Unter den gegebenen Umständen war überhaupt nicht daran zu denken, daß man bis Töppeles kommen konnte. Heini machte einen Versuch, er kam aber nur bis zu Schönhansels Hausgarten, dann rutschte er auf dem Hosenboden in den Graben. Mama war ratlos. Sie konnte Vater nicht erreichen. Ich glaub, es gab damals in Gfell noch kein Telefon, denn es hatten noch nicht einmal alle Häuser elektrisches Licht. Nach Schlaggenwald konnte man ebenfalls nicht, höchstens kriechend. Selbst wenn gestreut worden wäre, hätte das nicht viel genützt, denn wegen des ständigen Regens hätte sich sofort ein neuer Eisspiegel gebildet. Mama regte sich schrecklich auf. Daß sie Vater nicht verständigen konnte, empfand sie als persönliche Schwäche. Zum Schluß wickelte Großmutter ausgeschnittene Lappen von alten Säcken um unsere Schuhe. Aber auch das half nichts. Mama sah endlich ein, daß wir nicht weg konnten, langsam beruhigte sie sich. Wir redeten ihr alle gut zu. Und es wurde ein wundervoller Abend. Auf dem Tisch brannte die Petroleumlampe, Heini baute seine Steine auf, ich spielte mit meiner Mamapuppe und die beiden Frauen erzählten aus ihrem Leben.
Nach dem Abendessen krochen wir bald unter das dicke Federbett in der Schlafkammer. Wir waren müde nach diesem ereignisreichen Tag. Bevor mir jedoch die Augen zufielen, wünschte ich mir noch innig, daß es nicht so schnell zu regnen aufhören sollte.
Als ich am nächsten Morgen aufwachte, waren die Fenster so schneeverweht, daß man kaum raussehen konnte. Ich hörte aus der Stube Mamas aufgeregte Stimme. Da nun die Straßen und Wege derart zugeschneit und zugeweht seien, könnten wir erst recht nicht weg, so jammerte sie. Großmutter antwortete beruhigend, daß die Männer aus dem Dorf sicher bald die Straße freischaufeln würden, dann könnten wir in Ziegelhütten den Nachmittagszug erreichen.
Es hatte aufgehört zu schneien. Wir schauten alle Augenblicke nach dem Himmel, er hing grau und schwer über uns. Ich hatte schon längst auf die Erfüllung meines Wunsches verzichtet, da ich meine Mama so bedrückt sah. Ich hoffte nun für sie, daß wir bald heim konnten. Da kam gegen Mittag der Dickl-Pepp. Er berichtete uns, daß nun die Straße passierbar sei und wir zum Bahnhof könnten. Er würde nachher die Rösser vor den Schlitten spannen und uns nach Ziegelhütten bringen.
So wurde es dann auch wirklich gemacht. Großmutter packte uns noch in warme Decken und gab uns herzliche Grüße für den Vater mit. Dann ließ der Pepp die Peitsche knallen, und ab ging die Post. Als wir später in die Straße nach Ziegelhütten einbogen, hörten wir schon unseren Zug irgendwo durch das Tepltal pfeifen. Bei der Station machte der Pepp eiligst kehrt und trieb die Rösser an, denn es hatte wieder zu schneien begonnen. In Aich, am Deischl, in Meierhöfen, überall kämpften viele Männer gegen die gewaltigen Schneemassen, die Straßen und Wege blockierten. Wir hörten später, daß auch die Bahnstrecke eingeschneit gewesen war. Unser
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.