Nezapomenutelný výlet na kole do Horního Slavkova

Krása stárnutí spočívá v tom, že vzpomínky postupně ožívají. Čím jsme starší, tím plastičtěji se nám před vnitřním zrakem vybavuje dětství a mládí. Jistě máme sklon leccos si vylepšovat, ba dokonce si během těch dlouhých let namlouváme, že se to odehrálo už skoro v říši mýtů. Když pak stojíme na místech svého dětství, pokud se vůbec dochovala, nezbývá nám než žasnout. Není snadné oddělit fata morgánu od reality, jak nás provázely dlouhá desetiletí ve vzpomínkách a snech, od toho, jak se teď jeví našim hluboce dojatým smyslům.

Tak tomu bylo při všech mých pozdějších návštěvách tohoto milého starého městečka v Císařském lese. Ale nyní k oné zmíněné cyklistické výpravě, v jejímž středu stojí docela komický zážitek – aspoň z dnešního pohledu, protože tehdy, v roce 1946, to bylo bezesporu dost odvážné podniknutí. Bylo to v srpnu 1946, kdy český správce rodičovského obchodu v Rybářích (Fischern) po dlouhém našem naléhání konečně uvolnil mě, otce a dalšího mistra hodináře k odsunu. Humánní transfer tomu poněkud stydlivě říkal. To bylo oficiální označení z české strany, zejména před zahraničními pozorovateli a novináři, aby se této nepochopitelné kulturní ostudě dodal poněkud lidumilný nádech. Zbývaly mi tedy ještě tři týdny, abych se navždy rozloučil s rodným krajem, s tím, co si rodiče vypracovali, s existencí a se všemi ostatními věcmi, pro které stálo za to žít. Co se mi tedy zdálo bližší než ještě jednou spatřit – snad naposledy – toto mně tak drahé staré městečko v Císařském lese, svět prarodičů, dědečků a babiček, rodičů a mých nejkrásnějších dětských dnů.

Jak se tam ale dostat? Používání veřejné dopravy nám Němcům bylo zakázáno. Jít pěšky odedávna známou lesní cestou z Karlových Varů, Zoologickou ulicí (Tiergartenstraße), přes Wildpark, Dopplerberg, Heider-Forsthaus a Sand, by trvalo příliš dlouho a navíc to bylo v oné rozbouřené době dost riskantní. Zbývalo tedy jen kolo. I to bylo odvážné, protože pokud by nás cestou poznali jako Němce, o kolo bychom téměř jistě přišli.

Vzpomněl jsem si tehdy na dva kamarády cyklisty, přičemž jeden z nich se mi zdál obzvlášť užitečný – on i jeho rodiče totiž díky dlouholetému pobytu v Anglii získali britské občanství. Nosil proto na klopě saka malou anglickou vlaječku. Říkali jsme mu zkráceně Papírový Ossi, protože jeho rodiče provozovali v našem domě „Seeland" v Karlových Varech papírnictví. Druhého jsme nazývali Uhelný Otto, protože byl majitelem obchodu s uhlím v naší ulici.

Když jsem oběma přednesl svůj plán, hned souhlasili. Náš Angličan, který byl samozřejmě spíš Karlovarák, nás chtěl v případě kontroly naivně vydávat za švýcarské příbuzné. Kdyby nás státní orgány odhalily, přišlo by nás to tehdy jistě draho, protože jsme s sebou na tuto cestu neměli žádné doklady. Rozhodli jsme se tedy volit cesty s co nejmenším provozem, abychom co nejméně upoutávali pozornost.

Jednoho horkého srpnového dne jsme vyrazili. Z Karlových Varů jsme jeli po skryté a málo frekventované cestě podél karlovarské plovárny a pokračovali po ohereské straně Karlových Varů až k Doubí (Donitz). Koupající se u Ohře si nás sotva všimli. Pro jistotu jel náš Angličan vpředu. Od Doubí jsme ale museli jet po hlavní silnici a před Loukou (Aich) proti nám jelo několik plně obsazených vojenských a policejních vozidel, jejichž posádky si nás však nevšímaly. Navenek jsme sice nedávali najevo žádnou nejistotu, ale uvnitř nám bylo pěkně nesvůj. Silnice skrz Louku byla jako vymetená, což nás zase uklidnilo. Když jsme odbočili na silnici k Hansu Heilingovi, zahalilo nás už posvátné ticho. Na obzvlášť krásném místě jsme se zastavili, abychom se plně oddali té náladě. Zdálo se, jako by příroda setrvávala v tichém rozjímání, a málem jsem byl v pokušení sepnout ruce, protože Pan tu byl přítomen. Jeho paládiové znaky to hlásaly. Cvrčci cvrkali, ptačí svět jásavě vyzpěvoval radost ze života a pestří motýli poletovali od květu ke květu. Už tehdy mi došlo, že příroda nám pomáhá poznat, že náš život je jedinečným zázrakem bytí, a že bychom měli udělat vše pro to, abychom ho podle toho utvářeli. Kéž by nám, Západu ovládanému racionalismem, bylo přírodní chápání východní moudrosti, sahající až do hlubin kosmu, přece jen o něco bližší. Po tomto zádumčivém odpočinku jsme pokračovali ve své cyklistické vyjížďce. Z druhé strany Ohře nás zdravily legendární kamenné postavy z pověsti o Hansi Heilingovi. Nyní jsme mířili k Lokti. I tam bylo v ulicích málo lidí, jen pár dětí si hrálo na náměstí. Když jsme dorazili do údolí Teplé (Zechtal), zesmutnělo mi u srdce. Jak asi najdu údolí svého dětství? Už šuměl kolem nás tak důvěrně známý náhon. Kolikrát jsem se v něm s dětmi z tohoto údolí proháněl a obdivoval stále se natřásající konipasy a světelné efekty na sluncem prozářených vlnkách a omývaných kamenech. Nyní se objevil železniční viadukt, silnice na Nadlesí (Naillesgrün), kterou jsem tak často chodíval s babičkou pro mléko, a cesta odbočující doleva do kouzelného údolí Stříbrného potoka (Silberbachtal). Kolem porcelánky a hostince pana Flügela jsme mířili do centra svých dětských vzpomínek. U malého dřevěného mostku přes náhon jsem přátele poprosil, aby na chvíli zastavili. Prastará stromová alej vedla jako kdysi k velké bráně budovy Maschin. V duchu jsem si nyní znovu nechal proplout všechny dojmy z dětství. Velký, hradu podobný vstupní prostor vydlážděný masivními žulovými deskami, sloužící zčásti jako kolna pro několik odstavených kočárů patřících vedení továrny. Ty nám dětem skýtaly ideální možnosti ke hraní. Dlouhá, stále šerá, i v létě chladná chodba vedla do bytu mých prarodičů (Fritz a Hedwig Neidhartovi – z matčiny strany). Ve stejné přízemní části budovy bydlely také rodiny Hammernigg a Marterer. Zadní východ vedl do naší vlastní dětské říše. Byla tam neustále šplouchající studna s velkým a hlubokým dřevěným sudem obepnutým železnými obručemi, ve kterém plavali velcí kapři a hbité pstruhy. Byla tam napůl zřícená stará hradební věž, která podle nás dětí ukrývala tolik tajemství. A konečně tam byla zadní budova s panem Gareisem a jeho malým zoologickým muzeem. Vypreparovaní hadi, ještěrky a mnoho dalších zvířat v nás vyvolávali úžas, ale hlavním kusem byl velký krokodýl, ze kterého jsme se při každé prohlídce znovu a znovu roztřásli, ačkoli byl jen vycpaný. Pan Gareis se nad námi asi náramně bavil. Vzpomínal jsem si i na místo, kde se po skončení práce scházeli staří pánové, naproti budově Maschin ve svahu kopce. Na větší travnaté plošince tam podivně trčela z země téměř uspořádaná řada kamenů podobných sedátkům, které staří pánové skutečně používali k sezení. Vypadalo to skoro, jako by je tam za tímto účelem umístili naši dávní předkové ještě v pravěku. Dědeček a jeho přátelé, pánové Schenk, Lang, Marterer a ještě někteří další, tam vždy probírali novinky z „Pražského večerního listu" (Prager Abendblatt). Tyto noviny liberálního zaměření byly tehdy, ve dvacátých letech, v naší staré vlasti velmi oblíbené. Měly totiž určitou literární úroveň, protože v nich často publikovali tak proslulí spisovatelé jako Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod, Robert Musil a další. Nás děti ale trápily jiné radosti. Mezitím jsme se dováděli venku, dokud se nesetmělo. To byl pak okamžik, kdy dědeček vždy říkal: „Děti, pojďte domů, ráno je noc zase celá!"

věta pokračuje na dalším listu ⟶