Když teď má maminka chvíli pozorovala běžící lidi, náhle vykřikla: „Kde je Heini? Kde je ten kluk?" Než ale babička stačila vyděšenou maminku uklidnit, na schodišti se ozvalo hučení mnoha hlasů. Vyběhla jsem ke dveřím na chodbu. Tam stáli namačkaní na schodišti muži, ženy a děti. Když mě uviděli, ztichli a zírali na mě. Babička už stála za mnou a ptala se, co se stalo. Odpovědi se míchaly tak zmateně, že jsme pochopily jen tolik, že je můj bratr zraněný. Mezitím ale vstala i maminka a přišla také ke dveřím. Jediným pohledem samozřejmě poznala, že jí lidé před ní nesou zlou zprávu, že se jejímu synovi muselo stát neštěstí.

Do našeho bytu si razil cestu jeden soused. Chtěl maminku podepřít, ona to ale nedovolila. Stála tam jako zkamenělá a chtěla znát pravdu. Soused to vypověděl v krátkosti: Heini s Fritzem prý vylezli celou tu Skálu nahoru. Byli už na vrcholové plošině, když Heini uklouzl na písku a spadl dolů. Naštěstí ale padl do šípkového keře, čímž se náraz značně zmírnil. Kdyby náhodou nešel kolem trati traťový hlídač, možná by byla každá pomoc pozdě. Nyní je dítě na cestě do nemocnice, kam ho veze sanitní vůz. Fritz o neštěstí prý vůbec nevěděl, myslel si, že jeho kamarád šel jinou cestou.

Náhle se má maminka probrala ze strnulosti a začala bojovat jako lvice. Navzdory všem protestům kolem sebe se oblékla a nechala se taxíkem odvézt do nemocnice v Karlových Varech. Tam se setkala s mým otcem před operačním sálem. Ten se o neštěstí dozvěděl cestou domů. Zastavil první přijíždějící auto a nechal se od řidiče odvézt do nemocnice. Nyní stáli mí rodiče celé hodiny a modlili se před operačním sálem a čekali na mého bratra. Po několika těžkých krizích se Heini přece jen uzdravil. Byl mnoho týdnů v nemocnici, když se pak musel znovu učit chodit. Teprve tehdy se ukázalo, že zraněná noha zůstane navždy podstatně kratší. Po prvním leknutí v tom ale otec viděl dobré řízení osudu, protože říkal, že jeho syn teď už nikdy nebude muset k vojákům. V tom se ale otec velmi mýlil. Můj bratr byl už v roce 1940 povolán k vojsku, byl na mnoha frontách v první linii. Bylo mu na hruď připnuto několik vyznamenání, jemu, který vždy hledal smír a každému konfliktu se vyhýbal. Ale jednoho dne přece jen musel tento mírumilovný kulhavý muž vzít do ruky zbraň. A nyní už čtyřicet let leží spolu s mnoha dalšími německými vojáky pochovaný na Futa passu. Navštívila jsem jeho hrob jednoho podzimního dne. Studený vítr hnal cáry mlhy přes kamennou desku, na níž stojí jeho jméno. Květiny, položené jako poslední pozdrav, byly hned odváty pryč...

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Letní počínání

Léto se hlásí o slovo se silou, nechává růst, bujet a stoupat mízou. Ať v lese, na lukách, či na stráni, zjevuje se v pestrém odění. Nechává dozrát plody i všechno obilí, dobytek se pase na šťavnaté pastvině. Tráva se seče s jemně trpkou vůní, v horkém slunci a vzduchu se suší na seno. Stín od větru ještě rychle přebíhá přes kvetoucí pole, je to hra mezi mraky, sluncem a větrem.

Anni Zimowski

věta pokračuje na dalším listu ⟶