Nezapomenutelný výlet na kole do Horního Slavkova
Krása stárnutí spočívá v tom, že vzpomínky postupně ožívají. Čím jsme starší, tím plastičtěji se nám před vnitřním zrakem vybavuje dětství a mládí. Jistě máme sklon leccos si vylepšovat, ba dokonce si během těch dlouhých let namlouváme, že se to odehrálo už skoro v říši mýtů. Když pak stojíme na místech svého dětství, pokud se vůbec dochovala, nezbývá nám než žasnout. Není snadné oddělit fata morgánu od reality, jak nás provázely dlouhá desetiletí ve vzpomínkách a snech, od toho, jak se teď jeví našim hluboce dojatým smyslům.
Tak tomu bylo při všech mých pozdějších návštěvách tohoto milého starého městečka v Císařském lese. Ale nyní k oné zmíněné cyklistické výpravě, v jejímž středu stojí docela komický zážitek – aspoň z dnešního pohledu, protože tehdy, v roce 1946, to bylo bezesporu dost odvážné podniknutí. Bylo to v srpnu 1946, kdy český správce rodičovského obchodu v Rybářích (Fischern) po dlouhém našem naléhání konečně uvolnil mě, otce a dalšího mistra hodináře k odsunu. Humánní transfer tomu poněkud stydlivě říkal. To bylo oficiální označení z české strany, zejména před zahraničními pozorovateli a novináři, aby se této nepochopitelné kulturní ostudě dodal poněkud lidumilný nádech. Zbývaly mi tedy ještě tři týdny, abych se navždy rozloučil s rodným krajem, s tím, co si rodiče vypracovali, s existencí a se všemi ostatními věcmi, pro které stálo za to žít. Co se mi tedy zdálo bližší než ještě jednou spatřit – snad naposledy – toto mně tak drahé staré městečko v Císařském lese, svět prarodičů, dědečků a babiček, rodičů a mých nejkrásnějších dětských dnů.
Jak se tam ale dostat? Používání veřejné dopravy nám Němcům bylo zakázáno. Jít pěšky odedávna známou lesní cestou z Karlových Varů, Zoologickou ulicí (Tiergartenstraße), přes Wildpark, Dopplerberg, Heider-Forsthaus a Sand, by trvalo příliš dlouho a navíc to bylo v oné rozbouřené době dost riskantní. Zbývalo tedy jen kolo. I to bylo odvážné, protože pokud by nás cestou poznali jako Němce, o kolo bychom téměř jistě přišli.
Vzpomněl jsem si tehdy na dva kamarády cyklisty, přičemž jeden z nich se mi zdál obzvlášť užitečný – on i jeho rodiče totiž díky dlouholetému pobytu v Anglii získali britské občanství. Nosil proto na klopě saka malou anglickou vlaječku. Říkali jsme mu zkráceně Papírový Ossi, protože jeho rodiče provozovali v našem domě „Seeland" v Karlových Varech papírnictví. Druhého jsme nazývali Uhelný Otto, protože byl majitelem obchodu s uhlím v naší ulici.
Když jsem oběma přednesl svůj plán, hned souhlasili. Náš Angličan, který byl samozřejmě spíš Karlovarák, nás chtěl v případě kontroly naivně vydávat za švýcarské příbuzné. Kdyby nás státní orgány odhalily, přišlo by nás to tehdy jistě draho, protože jsme s sebou na tuto cestu neměli žádné doklady. Rozhodli jsme se tedy volit cesty s co nejmenším provozem, abychom co nejméně upoutávali pozornost.
Jednoho horkého srpnového dne jsme vyrazili. Z Karlových Varů jsme jeli po skryté a málo frekventované cestě podél karlovarské plovárny a pokračovali po ohereské straně Karlových Varů až k Doubí (Donitz). Koupající se u Ohře si nás sotva všimli. Pro jistotu jel náš Angličan vpředu. Od Doubí jsme ale museli jet po hlavní silnici a před Loukou (Aich) proti nám jelo několik plně obsazených vojenských a policejních vozidel, jejichž posádky si nás však nevšímaly. Navenek jsme sice nedávali najevo žádnou nejistotu, ale uvnitř nám bylo pěkně nesvůj. Silnice skrz Louku byla jako vymetená, což nás zase uklidnilo. Když jsme odbočili na silnici k Hansu Heilingovi, zahalilo nás už posvátné ticho. Na obzvlášť krásném místě jsme se zastavili, abychom se plně oddali té náladě. Zdálo se, jako by příroda setrvávala v tichém rozjímání, a málem jsem byl v pokušení sepnout ruce, protože Pan tu byl přítomen. Jeho paládiové znaky to hlásaly. Cvrčci cvrkali, ptačí svět jásavě vyzpěvoval radost ze života a pestří motýli poletovali od květu ke květu. Už tehdy mi došlo, že příroda nám pomáhá poznat, že náš život je jedinečným zázrakem bytí, a že bychom měli udělat vše pro to, abychom ho podle toho utvářeli. Kéž by nám, Západu ovládanému racionalismem, bylo přírodní chápání východní moudrosti, sahající až do hlubin kosmu, přece jen o něco bližší. Po tomto zádumčivém odpočinku jsme pokračovali ve své cyklistické vyjížďce. Z druhé strany Ohře nás zdravily legendární kamenné postavy z pověsti o Hansi Heilingovi. Nyní jsme mířili k Lokti. I tam bylo v ulicích málo lidí, jen pár dětí si hrálo na náměstí. Když jsme dorazili do údolí Teplé (Zechtal), zesmutnělo mi u srdce. Jak asi najdu údolí svého dětství? Už šuměl kolem nás tak důvěrně známý náhon. Kolikrát jsem se v něm s dětmi z tohoto údolí proháněl a obdivoval stále se natřásající konipasy a světelné efekty na sluncem prozářených vlnkách a omývaných kamenech. Nyní se objevil železniční viadukt, silnice na Nadlesí (Naillesgrün), kterou jsem tak často chodíval s babičkou pro mléko, a cesta odbočující doleva do kouzelného údolí Stříbrného potoka (Silberbachtal). Kolem porcelánky a hostince pana Flügela jsme mířili do centra svých dětských vzpomínek. U malého dřevěného mostku přes náhon jsem přátele poprosil, aby na chvíli zastavili. Prastará stromová alej vedla jako kdysi k velké bráně budovy Maschin. V duchu jsem si nyní znovu nechal proplout všechny dojmy z dětství. Velký, hradu podobný vstupní prostor vydlážděný masivními žulovými deskami, sloužící zčásti jako kolna pro několik odstavených kočárů patřících vedení továrny. Ty nám dětem skýtaly ideální možnosti ke hraní. Dlouhá, stále šerá, i v létě chladná chodba vedla do bytu mých prarodičů (Fritz a Hedwig Neidhartovi – z matčiny strany). Ve stejné přízemní části budovy bydlely také rodiny Hammernigg a Marterer. Zadní východ vedl do naší vlastní dětské říše. Byla tam neustále šplouchající studna s velkým a hlubokým dřevěným sudem obepnutým železnými obručemi, ve kterém plavali velcí kapři a hbité pstruhy. Byla tam napůl zřícená stará hradební věž, která podle nás dětí ukrývala tolik tajemství. A konečně tam byla zadní budova s panem Gareisem a jeho malým zoologickým muzeem. Vypreparovaní hadi, ještěrky a mnoho dalších zvířat v nás vyvolávali úžas, ale hlavním kusem byl velký krokodýl, ze kterého jsme se při každé prohlídce znovu a znovu roztřásli, ačkoli byl jen vycpaný. Pan Gareis se nad námi asi náramně bavil. Vzpomínal jsem si i na místo, kde se po skončení práce scházeli staří pánové, naproti budově Maschin ve svahu kopce. Na větší travnaté plošince tam podivně trčela z země téměř uspořádaná řada kamenů podobných sedátkům, které staří pánové skutečně používali k sezení. Vypadalo to skoro, jako by je tam za tímto účelem umístili naši dávní předkové ještě v pravěku. Dědeček a jeho přátelé, pánové Schenk, Lang, Marterer a ještě někteří další, tam vždy probírali novinky z „Pražského večerního listu" (Prager Abendblatt). Tyto noviny liberálního zaměření byly tehdy, ve dvacátých letech, v naší staré vlasti velmi oblíbené. Měly totiž určitou literární úroveň, protože v nich často publikovali tak proslulí spisovatelé jako Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod, Robert Musil a další. Nás děti ale trápily jiné radosti. Mezitím jsme se dováděli venku, dokud se nesetmělo. To byl pak okamžik, kdy dědeček vždy říkal: „Děti, pojďte domů, ráno je noc zase celá!"
Denkwürdige Radpartie nach Schlaggenwald
Das Beglückende des Altwerdens besteht in der fortschreitenden Verlebendigung der Erinnerung. Je älter wir werden, desto plastischer steht Kindheit und Jugend vor unserem inneren Auge. Gewiß neigen wir dazu manches zu glorifizieren, ja wähnen es in all den langen Jahren längst im Mythologischen angesiedelt. Wenn wir dann vor den Stätten unserer Kindheit stehen, soweit sie überhaupt noch erhalten sind, bleibt uns nur das Staunen. Es fällt uns nicht leicht Fata Morgana von Realität zu trennen, wie sie uns in langen Jahrzehnten in Erinnerung und Traum begleitet haben, so zeigen sie sich jetzt unseren tief bewegten Sinnen.
So erging es mir bei allen späteren Besuchen dieses liebenswerten alten Kaiserwaldstädtchens. Nun aber zur besagten Radpartie, in deren Mittelpunkt ein recht belustigendes Erlebnis steht, zumindest aus heutiger Sicht, denn damals 1946 war sie sicher ein recht gewagtes Unternehmen. Es war im August 1946, der tschechische Verwalter (Spravce) des elterlichen Geschäftes in Fischern hatte mich, Vater und einen weiteren Uhrmachermeister nach langen Bemühungen unsererseits endlich zur Aussiedlung freigestellt. Humaner Transfer nannte er das etwas verschämt. Das war die offizielle Bezeichnung tschechischerseits, besonders vor ausländischen Beobachtern und Presseleuten, um dieser unfaßbaren Kulturschande einen etwas menschenfreundlichen Akzent zu verleihen. 3 Wochen also blieben mir noch um mich von der angestammten Heimat, von dem Erarbeiteten der Eltern, von Existenz und allen übrigen lebenswerten Dingen für immer zu verabschieden. Was schien mir da näherliegender als dieses mir so ans Herz gewachsene liebe alte Kaiserwaldstädtchen, die Welt der Urgroßeltern, Großeltern, Eltern und meiner schönsten Kindheitstage nochmals wiederzusehen, vielleicht ein letztes Mal.
Wie aber hinkommen? Die Benutzung aller öffentlichen Verkehrsmittel war uns Deutschen verboten. Zu Fuß den altvertrauten Waldweg ab Karlsbad, die Tiergartenstraße, über Wildpark, Dopplerberg, Heider-Forsthaus und Sand zu wählen war zu zeitraubend, außerdem in dieser bewegten Zeit damals doch recht riskant. Blieb also nur das Fahrrad. Auch das war gewagt, denn wurde man unterwegs als Deutscher erkannt, war der Verlust des Fahrrades ziemlich sicher.
Da dachte ich an zwei Radsportfreunde, besonders der eine konnte uns von Nutzen sein, wie mir schien, denn er und seine Eltern hatten durch längerjährigem Aufenthalt in England die dortige Staatsangehörigkeit erworben. Er trug daher die englischen Farben in Form eines kleinen Fähnchens am Rockaufschlag. Wir nannten ihn kurz Papier-Ossi, da seine Eltern in unserem Hause „Seeland" in Karlsbad ein Schreibwarengeschäft betrieben. Kohlen-Otto nannten wir den anderen, denn er war Inhaber eines Kohlengeschäftes in unserer Straße.
Als ich den beiden meinen Plan vortrug, waren sie gleich einverstanden. Unser Engländer, der natürlich mehr Karlsbader war, wollte uns im Falle einer Kontrolle naiverweise als schweizer Verwandte ausgeben. Eine Identifizierung seitens staatlicher Organe wäre uns sicher damals teuer zu stehen gekommen, denn wir hatten keinerlei Papiere bei uns auf dieser Fahrt. Wir beschlossen also möglichst verkehrsarme Wege zu wählen, um so wenig wie nur möglich aufzufallen.
An einem heißen Augusttag fuhren wir los. Wir benutzten stadtauswärts den versteckten und wenig begangenen Weg an der Karlsbader Badeanstalt entlang und fuhren auf der Karlsbader Egerseite bis Donitz. Die Badegäste an der Eger nahmen kaum Notiz von uns. Vorsichtshalber fuhr unser Engländer an der Spitze. Ab Donitz mußten wir aber die Hauptstraße benutzen und vor Aich kamen uns mehrere vollbesetzte Militär- und Polizeifahrzeuge entgegen, deren Insassen uns aber nicht beachteten. Wenn wir auch äußerlich keinerlei Unsicherheit zeigten, so war uns doch innerlich recht unwohl zu Mute. Die Straße durch Aich war wie leergefegt, was uns wieder aufatmen ließ. Als wir die Straße zum Hans Heiling einbogen, umfing uns bereits eine weihevolle Stille. An einem besonders schönen Fleckchen machten wir Halt, um uns ganz dieser Stimmung hinzugeben. Es schien als ob die Natur in stiller Andacht verharrte, und fast war ich geneigt die Hände zu falten, denn Pan war gegenwärtig. Seine Palladine verkündeten es. Die Grillen zirpten, die Vogelwelt jubilierte ihre Lebensfreude in die Welt hinaus und bunte Schmetterlinge gaukelten von Blume zu Blume. Damals schon ging mir auf, daß die Natur uns zur Erkenntnis verhilft unser Leben als einmaliges Daseinswunder zu begreifen, und wir sollten nichts unversucht lassen, es dementsprechend zu gestalten. Möge uns, vom Rationalismus beherrschten Westlern, das Naturverständnis östlicher Weisheitslehren, das bis in die Tiefen des Kosmischen reicht, doch etwas vertrauter werden. Nach dieser besinnlichen Rast setzten
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.