Milí Slavkovští!

Nedávno jsem měla příležitost seznámit se s Heimatbriefem rodáků z Horního Slavkova. Hned jsem si ho předplatila. Pocházím z Krásna (Schönfeld), ročník 1916, a v letech 1927–1930 jsem navštěvovala měšťanskou školu v Horním Slavkově. Možná si někteří ještě vzpomenou na Annu Lochschmidtovou (provdanou Egererovou). Například na Flott Annl (dobrou cvičenku), Hubl Ernu, Zech, Schmidt Luise (z Poschitzau), Gößl Annl (z Leßnitz). Obě města měla mnoho společného, lidé se znali i díky četným vzájemným návštěvám, a je mi velmi líto, že jsme se my, Schönfeldští, k hornoslavkovskému Heimatbriefu nepřipojili. Doufám, že budu moci tu a tam malým příspěvkem podpořit náročnou, nezištnou práci našeho přítele Richarda Brummeissla (a jeho ženy).

S krajanským pozdravem Anna Lochschmidt, provdaná Egererová (Krásno)

Heimatbrief je poslední most k domovu, proto verbujte nové odběratele!

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jak to tehdy bylo

Naše městečko Krásno (Schönfeld) bylo ve dvacátých letech bez jakéhokoli veřejného dopravního prostředku. Kdo chtěl jet vlakem, musel dojít do Horního Slavkova (Schlaggenwald), Schönwehru nebo Petschau. Karlovy Vary byly od nás vzdáleny asi 22 km. Tam bylo přes léto zaměstnáno mnoho mladých lidí jako pokojské a servírky, číšníci a kuchaři. Ti potřebovali hodně prádla.

Bylo nás pět dětí a otcův výdělek malíře porcelánu byl vskutku skromný. Matce tehdy napadlo zařídit si donáškovou službu do Karlových Varů. Ve velkém nůšovém koši třikrát týdně vyzvedávala špinavé prádlo zaměstnanců, jejich příbuzní je vyprali a vyžehlili, a matka je pak zase odnesla zpátky. Mou největší radostí bylo, když jsem o školních prázdninách směla občas jít s ní. Bosé (boty se tehdy nosily jen v neděli), šlo se pět hodin přes hory doly, lesy a louky. Matka vyprávěla ty nejdobrodružnější historky. Myslím, že většinu z nich si sama vymyslela. Při krátkém odpočinku jsme jedly suchý chleba a pily pramenitou vodu. Chutnalo to nádherně. Jedno místo k odpočinku měla mezi Lanzem a Pirkenhammerem, u „trpasličích schůdků". Ke schůdkům jsem vždycky vzhlížela s úctou a matka pokaždé vyprávěla něco nového o tom, kdo je používal.

Nikdy jsem netušila, jak těžce se táhly. V Karlových Varech se pak chodilo nahoru a dolů po schodech. Čisté prádlo ven, špinavé dovnitř. Koš nikdy nebyl lehčí, vážil 40 až 50 kg. Občas mi při tom něco přistrčili. Nejkrásnější bylo, když jsem směla čekat v hotelové kuchyni. Tam byl kousek koláče, kousek masa nebo i ovoce. Samé vzácné dobroty.

Jednou jsme měly na zpáteční cestě zvláštní zážitek. Les nás už přijal do svého stínu. Vtom za námi zaduněli koně. Otočily jsme se. „Ježíši, náš pan prezident," zvolala matka. Uhnuly jsme stranou a kolem projel Masaryk se svými dětmi a svým pobočníkem. Vyvalila jsem oči. On se podíval na moji těžce obtíženou matku a na mě a pak něco zavolal svému pobočníkovi. Ten mi z koně podal 5 korun. Tolik peněz jsem do té doby ještě nikdy neměla.

Po více než 50 letech jsem při návštěvě Karlových Varů stála na tomtéž místě. Je téměř nezměněné. Mocně mě zaplavily vzpomínky a bylo mi, jako bych v lese slyšela vzdalující se dusot koní a jako bych pod bosýma nohama cítila vlhký chlad cesty.

Anna Egerer (Lochschmidt) z Krásna

věta pokračuje na dalším listu ⟶