Oznámení: pouť, cesta do Říma, novinka na knižním trhu

Sudetoněmecká pouť 1984

Tradiční sudetoněmecká pouť do Altöttingu se letos koná 30. června / 1. července. Všichni sudetoněmečtí katolíci jsou zváni k účasti na této pouti. Jednotlivé krajanské a místní skupiny prosíme, aby na pouť přišly v krojích a se svými prapory. Slavnostní bohoslužbu v neděli 1. července v 10.00 hodin bude sloužit dlouholetý biskup pro vyhnané Heinrich Maria Janssen.

Cesta do Říma

V návaznosti na Sudetoněmecký den v Mnichově zve Ackermann-Gemeinde na cestu do Říma, a to od 11. do 17. června 1984. Přihlášky lze vyžádat na ústředí Ackermann-Gemeinde, 8000 München 34, Postfach 340 161.

Novinka

Pater Bernhard Tonko — kněz naší doby — velký sudetský Němec. Knihu lze objednat v Europa-Buchhandlung, 8000 München 40, Knollerstraße 1.

O ten drahý chleba

Je přece nepostradatelný, v dobrých i zlých časech, u chudých i bohatých. Když jsem jednou o víkendu seděla bez chleba, tehdy mi to došlo doopravdy, a hlavou mi prolétlo lecos.

Za první světové války pekla matka chleba často sama. Měli jsme starý šrotovník. Ze schovaného obilí se vzala část a s velkou námahou a potem se semlela. Co se do toho ještě všechno přimíchávalo! Chleba byl černý, těžký a zrnitý. Ale chutnal, a u nás bylo mnoho úst, které bylo třeba nakrmit. Při pečení musely zůstat dveře zavřené, aby vůně čerstvě upečeného chleba nevnikla do „nepovolaných" nosů. Po druhé světové válce pekla matka za podobných poměrů, jen se obilí mlelo na kávovém mlýnku, což bylo ještě namáhavější.

Krásno (Schönfeld) bylo tehdy obsazeno Američany, později Čechy, sousední vesnice Rusy. Na každé cestě do jedné z těchto vesnic stály hlídky a kontrolovaly lidi, kteří chtěli projít. Můj bratr bydlel v Petschau, které kontrolovali Rusové. Od něj jsme se dozvěděli, že tam lze koupit chleba na černo. Bylo také známo, že děti prochází kontrolami snáz. Tak jsme poslali dvě mé neteře. „Buďte jen pěkně milé," říkali jsme jim, „a hezky na hlídky zamávejte, pak vám nic neudělají" (jak nezodpovědně jsme si tehdy počínali). A tak to i bylo. Bratr v Petschau (měl obchod s textilním zbožím) sehnal dva bochníky chleba, a s nimi se oklikou vydaly domů. Když v blízkosti Krásna uviděly hlídky, schovaly chleba plné smrtelného strachu na poli, odkud si ho pak v noci vyzvedl můj otec.

Také v rusky obsazeném Müllersgrünu bydlel sedlák, kterého jsme dobře znali. Můj švagr se rozhodl zkusit od něj sehnat chleba. Jednou odpoledne se vydal na cestu. Plni netrpělivosti a starostí jsme čekali na jeho návrat. Ale on nešel a nešel. Noc uplynula. Nikdo z nás nemyslel na spánek. Už jsme si ho představovali mučeného, odvlečeného, nebo dokonce mrtvého. Brzy ráno se vrátil, s pytlem plným potravin. Vyprávěl nám svůj zážitek. Když přišel k sedlákům, seděli právě v jizbě s Rusy. Byl vyzván, aby si přisedl. Vojáci už měli náladu, pili a zpívali. Když můj švagr uviděl v jizbě citeru (je to výborný hudebník) a začal na ni doprovázet ruský zpěv, byli tím naprosto nadšeni. Celou noc musel hrát. Za svítání ho propustili s pytlem plným masa a chleba. Naznačili mu, ať prý brzy zase přijde. On to ale i přes velké pokušení nechal být, protože se mu to zdálo přece jen trochu nebezpečné.

Zvláště o svátcích, u bohatě prostřeného stolu, by se člověk měl na tyto nouzové časy rozpomenout.

Anna Egerer (Lochschmidt) z Krásna

věta pokračuje na dalším listu ⟶