Milí Slavkovští!
Nedávno jsem měla příležitost seznámit se s Heimatbriefem rodáků z Horního Slavkova. Hned jsem si ho předplatila. Pocházím z Krásna (Schönfeld), ročník 1916, a v letech 1927–1930 jsem navštěvovala měšťanskou školu v Horním Slavkově. Možná si někteří ještě vzpomenou na Annu Lochschmidtovou (provdanou Egererovou). Například na Flott Annl (dobrou cvičenku), Hubl Ernu, Zech, Schmidt Luise (z Poschitzau), Gößl Annl (z Leßnitz). Obě města měla mnoho společného, lidé se znali i díky četným vzájemným návštěvám, a je mi velmi líto, že jsme se my, Schönfeldští, k hornoslavkovskému Heimatbriefu nepřipojili. Doufám, že budu moci tu a tam malým příspěvkem podpořit náročnou, nezištnou práci našeho přítele Richarda Brummeissla (a jeho ženy).
S krajanským pozdravem Anna Lochschmidt, provdaná Egererová (Krásno)
Heimatbrief je poslední most k domovu, proto verbujte nové odběratele!
Liebe Schlaggenwalder!
Vor kurzem hatte ich die Gelegenheit den Schlaggenwalder Heimatbrief kennen zu lernen. Habe ihn gleich abonniert. Ich bin aus Schönfeld. Jahrgang 1916 u. habe von 1927-1930 die Bürgerschule in Schlaggenwald besucht. Vielleicht können sich noch einige an die Lochschmidt Anna (verehelichte Egerer) erinnern. Z. B. Flott Annl (eine gute Turnerin), Hubl Erna, Zech, Schmidt Luise (Poschitzau), Gößl Annl (Leßnitz). Beide Städte haben vieles gemeinsam, man kennt sich auch durch die vielen gegenseitigen Besuche und ich bedauere sehr, daß wir Schönfelder uns nicht dem Schlaggenwalder Heimatbrief angeschlossen haben. Ich hoffe, hie und da mit einem kleinen Beitrag die schwere, selbstlose Arbeit von unserem Freund Richard Brummeissl (und seiner Frau) unterstützen zu können.
Mit heimatlichen Grüßen
Anna Lochschmidt, verh. Egerer (Schönfeld)
Der Heimatbrief ist die letzte Brücke zur Heimat, deshalb werbt neue Bezieher!
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Jak to tehdy bylo
Naše městečko Krásno (Schönfeld) bylo ve dvacátých letech bez jakéhokoli veřejného dopravního prostředku. Kdo chtěl jet vlakem, musel dojít do Horního Slavkova (Schlaggenwald), Schönwehru nebo Petschau. Karlovy Vary byly od nás vzdáleny asi 22 km. Tam bylo přes léto zaměstnáno mnoho mladých lidí jako pokojské a servírky, číšníci a kuchaři. Ti potřebovali hodně prádla.
Bylo nás pět dětí a otcův výdělek malíře porcelánu byl vskutku skromný. Matce tehdy napadlo zařídit si donáškovou službu do Karlových Varů. Ve velkém nůšovém koši třikrát týdně vyzvedávala špinavé prádlo zaměstnanců, jejich příbuzní je vyprali a vyžehlili, a matka je pak zase odnesla zpátky. Mou největší radostí bylo, když jsem o školních prázdninách směla občas jít s ní. Bosé (boty se tehdy nosily jen v neděli), šlo se pět hodin přes hory doly, lesy a louky. Matka vyprávěla ty nejdobrodružnější historky. Myslím, že většinu z nich si sama vymyslela. Při krátkém odpočinku jsme jedly suchý chleba a pily pramenitou vodu. Chutnalo to nádherně. Jedno místo k odpočinku měla mezi Lanzem a Pirkenhammerem, u „trpasličích schůdků". Ke schůdkům jsem vždycky vzhlížela s úctou a matka pokaždé vyprávěla něco nového o tom, kdo je používal.
Nikdy jsem netušila, jak těžce se táhly. V Karlových Varech se pak chodilo nahoru a dolů po schodech. Čisté prádlo ven, špinavé dovnitř. Koš nikdy nebyl lehčí, vážil 40 až 50 kg. Občas mi při tom něco přistrčili. Nejkrásnější bylo, když jsem směla čekat v hotelové kuchyni. Tam byl kousek koláče, kousek masa nebo i ovoce. Samé vzácné dobroty.
Jednou jsme měly na zpáteční cestě zvláštní zážitek. Les nás už přijal do svého stínu. Vtom za námi zaduněli koně. Otočily jsme se. „Ježíši, náš pan prezident," zvolala matka. Uhnuly jsme stranou a kolem projel Masaryk se svými dětmi a svým pobočníkem. Vyvalila jsem oči. On se podíval na moji těžce obtíženou matku a na mě a pak něco zavolal svému pobočníkovi. Ten mi z koně podal 5 korun. Tolik peněz jsem do té doby ještě nikdy neměla.
Po více než 50 letech jsem při návštěvě Karlových Varů stála na tomtéž místě. Je téměř nezměněné. Mocně mě zaplavily vzpomínky a bylo mi, jako bych v lese slyšela vzdalující se dusot koní a jako bych pod bosýma nohama cítila vlhký chlad cesty.
Anna Egerer (Lochschmidt) z Krásna
So war es damals
Unser Städtchen Schönfeld war in den zwanziger Jahren ohne jedes öffentliche Verkehrsmittel. Wer mit dem Zug fahren wollte, mußte nach Schlaggenwald, Schönwehr oder Petschau laufen. Karlsbad war ungefähr 22 km von uns entfernt. Dort waren den Sommer über viele junge Leute als Zimmer- und Serviermädchen, Kellner und Köche beschäftigt. Sie brauchten viel Wäsche.
Wir waren 5 Kinder und Vaters Verdienst als Porzellanmaler recht schmal. Da kam meine Mutter auf den Gedanken einen Botengang nach Karlsbad einzurichten. In einem großen Buckelkorb holte sie nun dreimal in der Woche die schmutzige Wäsche der Angestellten ab, deren Angehörige wuschen und bügelten sie, und Mutter brachte sie wieder zurück. Meine größte Freude war es, wenn ich in den Schulferien ab und zu mitlaufen durfte. Barfuß (Schuhe gab es damals doch nur sonntags), ging es 5 Stunden über Stock und Stein, durch Wald und Wiesen. Mutter erzählte die abenteuerlichsten Geschichten. Ich glaube die meisten hat sie selber erfunden. Bei kurzem Rasten aßen wir trockenes Brot und tranken Quellwasser. Es schmeckte herrlich. Einen Rastplatz hatte sie neben den „Zwergenstafferln" zwischen Lanz und Pirkenhammer. Ich habe die Stafferln immer erfürchtig bewundert, und Mutter erzählte immer Neues von dessen Benutzern.
Nie habe ich geahnt, wie schwer sie schleppte. In Karlsbad ging es dann treppauf, treppab. Saubere Wäsche raus, schmutzige rein. Nie wurde der Korb leichter, 40 bis 50 kg hatte er. Ich bekam dabei so manches zugesteckt. Am schönsten war es, wenn ich in einer Hotelküche warten durfte. Dann gab es ein Stück Kuchen, ein Stück Fleisch oder auch Obst. Alles seltene Herrlichkeiten.
Einmal hatten wir auf dem Heimweg ein besonderes Erlebnis. Der Wald hatte uns schon aufgenommen. Da kamen hinter uns Pferde. Wir drehten uns um. „Jessus, unser Präsident" rief die Mutter. Wir traten zur Seite und Masaryk ritt mit seinen Kindern und seinem Adjutanten vorbei. Ich machte große Augen. Er blickte auf meine schwerbepackte Mutter und mich und rief dann seinem Adjutanten etwas zu. Der reichte mir vom Pferd herunter 5 Kronen. So viel Geld hatte ich noch nie besessen.
Nach über 50 Jahren bin ich bei einem Karlsbadbesuch an derselben Stelle gestanden. Sie ist fast unverändert. Mächtig überflutete mich die Erinnerung, und mir wars, als hörte ich im Walde sich entfernendes Pferdegetrappel und fühlte unter den nackten Füßen die feuchte Kühle des Weges.
Anna Egerer (Lochschmidt) aus Schönfeld
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.