Naposledy mi zamávala

Zatímco píšu tento příběh, venku ještě sněží a bílá pole za naší zahradou se ztrácejí v šedém obzoru.

Až vy, milí přátelé, budete číst tyto řádky, bude už konečně zase jaro a všechno, co je teď těžce zasypané, bude zelenat a rašit vstříc slunci. Brzy budeme slavit krásné velikonoční svátky. Myšlenky se často budou toulat do rodného kraje. Veselé i smutné vzpomínky budou znovu rozdírat starou ránu v srdci.

Příběh, který vám dnes vyprávím, by vás prosím neměl zarmoutit, snad spíš trochu zamyslet. Odehrál se sice už dávno, ale v knize mého života je stále čitelný jako by to bylo včera.

Bylo mi tehdy teprve šestnáct let a bylo krátce před Velikonocemi. Těžká hospodářská krize otřásala naším krajem a smetávala mnohou naději do beznaděje. Ani můj vlastní malý svět nebyl zrovna prosluněný. V té době mi úplně uniklo, že už několik týdnů nemáme žádnou zprávu od babičky. Uvědomila jsem si to teprve na začátku velikonočních prázdnin a náhle mě přepadl silný neklid, a tak jsem si vyprosila od otce svolení, abych mohla jet do Gfellu. Protože kvůli panující nezaměstnanosti kladl zvláštní důraz na to, jak se jeho dětem daří, viděl raději, abych o krátkých prázdninách zůstala doma, učila se a cvičila. Sám měl velmi těžký start do života, a proto jsme to my měli mít jednou lepší. Nakonec však mému přání vyhověl, neboť se zdálo, že i on je znepokojen babiččiným dlouhým mlčením. Uložil mi proto, abych se za ní podívala.

Byl Zelený čtvrtek. Rychle jsem si sbalila raneček a ještě téže hodiny jsem vyrazila. Nedala jsem si čas zjišťovat vhodný vlak, a tak jsem se hned vydala směrem Aich-Pirkenhammer, abych pak mohla jít cestou přes Tepelské údolí. Čím víc jsem se blížila k cíli, tím prudčeji mi ve spáncích tepala krev strachem a starostí. Nehleděla jsem doleva, nehleděla jsem doprava, jen jsem se hnala kupředu. Konečně jsem byla za „Katzasteigem" na „Braun Hüwelu", odkud jsem v poledním slunci uviděla první domy vsi. Tentokrát mi nebyly tak důvěrně známé jako jindy, zdály se mi cizí a nezdravily mě. Roztřeseně jsem otevřela vrátka u „Houvlera". A když jsem do kopce spěchala po návesní cestě, měla jsem pocit, jako by přede mnou Gfellští utíkali do svých domů.

Udýchaná jsem stála před domečkem, kde babička žila, a dívala se nahoru k oknům. Ale nic se za nimi nehýbalo. Zatímco jsem se chvějíc klopýtala přes kamenné schody do polotmavé předsíně, srdce mi div nepuklo. Lapajíc po dechu jsem musela zůstat stát u dveří, než jsem zaklepala. Tiše, velmi tiše přišla odpověď. Vřítila jsem se do světnice. Babička seděla na stoličce před otevřenými kamnovými dvířky a byla jí zima. Přes její voskově bledou tvář se míhaly odlesky ohně. Vyděšeně jsem k ní přiskočila a zeptala se: „Jsi nemocná, babičko?" Usmála se a odpověděla: „Ne! Mám jen trochu bolení bříška." Přesto jsem ji rychle uložila do postele, naplnila jí měděnou ohřívací láhev a uvařila heřmánkový čaj. Divila jsem se, že se babička nechala takhle opatrovat, ona, která se nikdy nedala zlomit a v drobném těle jako by měla nečekané síly. Teď jsem ji ošetřovala, jak jen jsem uměla, což jí zjevně dělalo dobře. Mezitím k nám pořád znovu chodila Dicklmutter s dobrými radami, mlékem a vejci a dobře domlouvala nemocné povzbudivými slovy.

Místo zvonění na klekání procházeli vsí chlapci s řehtačkami. Poslouchali jsme je, když se u kříže vedle zahrady paní Gräfové modlili „Otčenáš". Babička ležela tiše a naslouchala. Viděla jsem pak chlapce procházet uličkou. Vpředu šli ti velcí se svou těžkou řehtačkovou skříní přes břicho. Za mých časů ještě jako malí klopýtali vzadu s rendlíkem. Začínala jsem chápat, že mé dětství tiše a nenápadně odešlo.