Fašank v Rabensgrünu

Bylo to pestré veselí a fašank v Rabensgrünu byl opravdu nádherný. Tehdy bylo všechno na nohou. Šilo se, shánělo se, co se dalo, a velká část toho se pořizovala i docela nová – nové šaty, boty, blůzy a sukně pro děvčata. V celé vesnici bylo znát čilé shánění. Vždyť každý chtěl být u toho o fašankové neděli, pondělí a úterý.

Pak konečně nastala ta očekávaná fašanková neděle. Večer se konal ples hasičů. V tanečním sále se nebavila jen starší generace – ne, i my, tehdy ještě velmi mladí lidé, jsme si při tanci přišli na své. Hlídal mě sice bratr Emil, ale moji radost to nijak neumenšilo.

Nejkrásnější to však bylo o fašankovém úterý. V pondělí předtím se taneční sál důkladně vyčistil, podlaha se drhla kartáčem na kořeny. Stoly a sedací nábytek se pečlivě umyly, sklenice a ostatní nádobí se muselo blýskat. Slavnosti se konaly střídavě v hostincích „u Drolla" nebo „u Spießfleischera".

Pak přišlo vytoužené fašankové úterý. Kolem 14. hodiny se sestavoval fašankový průvod. Sešli se v Horní vsi. My děvčata jsme si všechny připravily malé kytičky, protože pak následoval takzvaný „Press". Odkud toto slovo a ten zvyk pocházejí, to bohužel nevím. Každé děvče si během roku vybralo určitého chlapce, kterému chtělo tento den projevit svou náklonnost.

Nadšení fašankoví příznivci tedy táhli z Horní vsi k hostinci vybranému pro tento den. V Rabensgrünu jsme měli i vlastní muzikanty, ale hráli nám i muzikanti z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Zvlášť si vzpomínám na pana Gustava Kerna. Nebyl to jen dobrý trumpetista, ale i pořádný pivař. Každé děvče pak připnulo kytičku na kabát tomu partnerovi, který se jí líbil. Nešlo přitom jen o projevení sympatie – musela také zaplatit celý útratu. Ale kdo by to nerad udělal, když si tím mohla získat vysněného partnera na celý život. Nezůstalo jen u zaplacení útraty, byly potřeba i cigarety, a to jen ty nejlepší. Tady se člověk nesměl zesměšnit stokusovou krabičkou cigaret Zora. Ten den byly žádané jen cigarety Memphis nebo egyptské. Bylo to nádherné veselí a leckterý vážný vztah z toho vzešel. Ruch v sále byl nepopsatelně veselý. Tanec, zpěv a hudba k tomu dodávaly celému průběhu švih.

O půlnoci jsme my děvčata zmizela a rychle utíkala domů. Tam jsme se převlékly. Fašankové oblečení jsme odložily, ale v sukni a blůze jsme se zase vrátily ke svým partnerům. Vydržely jsme tam až do brzkého rána. Pak přinesli slaměnou figurínu. Chlapci ji posadili na márách. Pak jsme táhli k vesnickému rybníku. Po proslovu tam figurínu, představující fašank, spálili. Pomalu se do nálady vracelo vystřízlivění. Kdo by tehdy nepocítil ten stesk, který se pak zmocnil všech myslí. Někteří, kterým bylo obzvlášť líto loučit se s veselým reji, se vraceli zpět do hostinců. My děvčata jsme však musela dbát na slušnost a odebrat se domů, protože na nás už čekala každodenní práce v domě a ve chlévě. Všední den si nás opět chytil.

Ale už jsme se těšily na příští rok, abychom mohly znovu uspořádat pořádný „Press". Vždyť to byl přece nejkrásnější zvyk v naší vesnici. Doufám, že mi to moji krajané z Rabensgrünu potvrdí.

Julie Richter

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Kamarádství bývalého II./dělostřeleckého pluku 114

Hledáme kamarády ze 4., 5., 6. a štábní baterie dělostřeleckého pluku 114 – posledním posádkovým místem v míru byl Cheb. Pište prosím na adresu: August Zeeb, Wertstr. 9, D-7301 Deizisau.