Babička se zdánlivě dobře zotavovala, a tak jsem stále kolísala mezi nadějí a obavami. Když se na Bílou sobotu vrátily zvonové duše z Říma, dokonce vstala. Na Boží hod velikonoční se cítila tak posílená, že jsme se dokonce vypravily na procházku až za Schönhanselovu louku. Dívaly jsme se přes údolí k modrým kupám Doupovských hor. Přes svahy a úžlabiny se daleko rozléhaly rány z hmoždířů, které se odpalovaly na mezích. Od Horního Slavkova (Schlaggenwaldu) se přes výšiny chvěl zvonový zvuk. Byla jsem šťastná a nechtěla jsem vidět zamlžený závoj v babiččiných očích.

Když jsem však na velikonoční pondělí na čtvrt hodinky navštívila Dicklmutter, znovu na mě dolehl ochromující, obrovský strach. S lomenýma rukama a s váháním mi Dicklmutter přiznala, že moje teta Marie v Chemnitz byla zpravena o babiččině nemoci, a proto že brzy přijede, aby převzala péči. Pak už se prý pro nemocnou konečně udělá všechno a brzy bude zase úplně zdravá. Já že tu ostatně nemohu zůstat, protože musím zpátky do školy. Až příliš ráda jsem se pak nechala ukolébat utěšujícími slovy Dicklmutter, a když jsem později přistoupila k babiččině posteli, mé slzy už dávno vyschly. Nemocná vypadala i nadále dobře zotavená, neboť se na mě bezelstně usmívala. Proto jsem stále ještě nemohla uvěřit tomu, že by mohla být vážně nemocná. Strávily jsme spolu ještě jeden překrásný večer. Do soumraku mi babička vyprávěla o svém dětství v Theusingu.

Druhý den jsem musela jet domů. Babička si nedala vzít, že mě kus cesty doprovodí. Chtěla jsem k Töppeleserovu kříži a odtud dolů do údolí. Když jsme kolem „Schönhansla" mířily na kopec, kmitali skřivani na modré jarní obloze, z čerstvých polí stoupala hlinitá vůně, u kraje cesty se natahovaly žluté hlavičky podběle, čerstvě zelenaly se „kočičí ocásky" a za prohlubní se v zlatě zářícím dopoledním slunci třpytily střechy domů Leßnitzu. Všechno bylo skoro jako v dětství — ale jen skoro. Chvílemi se mi zdálo, jako by babiččinou tváří škubla bolest, ale hned se zase usmívala a já věřila, že se mi to jen zdálo.

Tak jsme došly ke kříži. Babička nám dětem kdysi vyprávěla mnoho příběhů, které se k tomuto místu vázaly. Ale teď řekla, že se tu musíme rozloučit, protože je unavená. Opatrně mi na rozloučenou udělala znamení kříže, a přitom jsem se hluboce vylekala nad její bledou tváří. Pomalu se odvrátila a nechala mě samotnou. Viděla jsem, jak jde, drobná a osamělá, vlekoucím se krokem zpátky na kopec. Nahoře se zastavila, obrátila se a naposledy mi zamávala, než zmizela za výšinou. Tehdy jsem pocítila, ne, věděla jsem, že moje babička přestává bojovat a začala se loučit. Znovu jsem ji uviděla, až když už umírající ležela na lůžku.

Moje teta Marie tehdy přijela ještě v den mého odjezdu, aby pečovala o svou smrtelně nemocnou matku, což dělala se sebeobětavou obětavostí. Dicklmutter, od níž by člověk sotva čekal, že by opustila ves jinak než do kostela, si mě jednoho horkého červencového dne přišla vyzvednout do Gfellu. Tam vládl čilý ruch, neboť byla v plném proudu senoseč. Navíc bylo třeba spěchat, protože se nad Donawitzskou výšinou začaly kupit obrovské bouřkové mraky. Sklizeň bez mé babičky! Pořád jsem ji ještě viděla v jejích modrých kartounových šatech a s bílým, drobně kvítkovaným šátkem na hlavě, jak shrabuje seno na Dicklově louce u Teplé. Čas od času si chladila rozpálenou tvář ve vodě. Teď však ležela přede mnou bledá a průsvitná a my jsme se od sebe měli brzy rozloučit.

Ještě téže noci, zatímco se nad Tepelským údolím vybíjela mračna z Donawitzské výšiny, jsme moje teta Marie, Dicklmutter a já doprovodily naši babičku až k branám nebeským.

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Domy Horního Slavkova se mohly pochlubit nejkrásnějšími vchodovými dveřmi. Dnes je radnice (krásná barokní stavba) pryč. Zničil ji požár.