Naposledy mi zamávala
Zatímco píšu tento příběh, venku ještě sněží a bílá pole za naší zahradou se ztrácejí v šedém obzoru.
Až vy, milí přátelé, budete číst tyto řádky, bude už konečně zase jaro a všechno, co je teď těžce zasypané, bude zelenat a rašit vstříc slunci. Brzy budeme slavit krásné velikonoční svátky. Myšlenky se často budou toulat do rodného kraje. Veselé i smutné vzpomínky budou znovu rozdírat starou ránu v srdci.
Příběh, který vám dnes vyprávím, by vás prosím neměl zarmoutit, snad spíš trochu zamyslet. Odehrál se sice už dávno, ale v knize mého života je stále čitelný jako by to bylo včera.
Bylo mi tehdy teprve šestnáct let a bylo krátce před Velikonocemi. Těžká hospodářská krize otřásala naším krajem a smetávala mnohou naději do beznaděje. Ani můj vlastní malý svět nebyl zrovna prosluněný. V té době mi úplně uniklo, že už několik týdnů nemáme žádnou zprávu od babičky. Uvědomila jsem si to teprve na začátku velikonočních prázdnin a náhle mě přepadl silný neklid, a tak jsem si vyprosila od otce svolení, abych mohla jet do Gfellu. Protože kvůli panující nezaměstnanosti kladl zvláštní důraz na to, jak se jeho dětem daří, viděl raději, abych o krátkých prázdninách zůstala doma, učila se a cvičila. Sám měl velmi těžký start do života, a proto jsme to my měli mít jednou lepší. Nakonec však mému přání vyhověl, neboť se zdálo, že i on je znepokojen babiččiným dlouhým mlčením. Uložil mi proto, abych se za ní podívala.
Byl Zelený čtvrtek. Rychle jsem si sbalila raneček a ještě téže hodiny jsem vyrazila. Nedala jsem si čas zjišťovat vhodný vlak, a tak jsem se hned vydala směrem Aich-Pirkenhammer, abych pak mohla jít cestou přes Tepelské údolí. Čím víc jsem se blížila k cíli, tím prudčeji mi ve spáncích tepala krev strachem a starostí. Nehleděla jsem doleva, nehleděla jsem doprava, jen jsem se hnala kupředu. Konečně jsem byla za „Katzasteigem" na „Braun Hüwelu", odkud jsem v poledním slunci uviděla první domy vsi. Tentokrát mi nebyly tak důvěrně známé jako jindy, zdály se mi cizí a nezdravily mě. Roztřeseně jsem otevřela vrátka u „Houvlera". A když jsem do kopce spěchala po návesní cestě, měla jsem pocit, jako by přede mnou Gfellští utíkali do svých domů.
Udýchaná jsem stála před domečkem, kde babička žila, a dívala se nahoru k oknům. Ale nic se za nimi nehýbalo. Zatímco jsem se chvějíc klopýtala přes kamenné schody do polotmavé předsíně, srdce mi div nepuklo. Lapajíc po dechu jsem musela zůstat stát u dveří, než jsem zaklepala. Tiše, velmi tiše přišla odpověď. Vřítila jsem se do světnice. Babička seděla na stoličce před otevřenými kamnovými dvířky a byla jí zima. Přes její voskově bledou tvář se míhaly odlesky ohně. Vyděšeně jsem k ní přiskočila a zeptala se: „Jsi nemocná, babičko?" Usmála se a odpověděla: „Ne! Mám jen trochu bolení bříška." Přesto jsem ji rychle uložila do postele, naplnila jí měděnou ohřívací láhev a uvařila heřmánkový čaj. Divila jsem se, že se babička nechala takhle opatrovat, ona, která se nikdy nedala zlomit a v drobném těle jako by měla nečekané síly. Teď jsem ji ošetřovala, jak jen jsem uměla, což jí zjevně dělalo dobře. Mezitím k nám pořád znovu chodila Dicklmutter s dobrými radami, mlékem a vejci a dobře domlouvala nemocné povzbudivými slovy.
Místo zvonění na klekání procházeli vsí chlapci s řehtačkami. Poslouchali jsme je, když se u kříže vedle zahrady paní Gräfové modlili „Otčenáš". Babička ležela tiše a naslouchala. Viděla jsem pak chlapce procházet uličkou. Vpředu šli ti velcí se svou těžkou řehtačkovou skříní přes břicho. Za mých časů ještě jako malí klopýtali vzadu s rendlíkem. Začínala jsem chápat, že mé dětství tiše a nenápadně odešlo.
Sie winkte mir zum letzten Mal
Während ich diese Geschichte niederschreibe, schneit es noch, und die weißen Felder hinter unserem Garten verlieren sich am grauen Horizont.
Wenn Sie, liebe Freunde, diese Zeilen lesen werden, dann ist endlich wieder Frühling und alles, was jetzt dick und schwer zugedeckt ist, grünt und sprießt der Sonne entgegen. Wir feiern dann bald das schöne Osterfest. Die Gedanken werden oft in der Heimat sein. Fröhliche und traurige Erinnerungen werden in der alten Herzenswunde wühlen.
Die Geschichte, von der ich Ihnen heute erzähle, soll Sie bitte nicht traurig stimmen, vielleicht eher ein wenig besinnlich. Sie hat sich zwar schon vor langer Zeit zugetragen, aber in meinem Lebensbuch ist sie noch klar zu lesen.
Ich war damals gerade erst sechzehn Jahre alt geworden, und es war kurz vor Ostern. Die schwere Wirtschaftskrise rüttelte unsere Heimat und fegte manche Hoffnung in die Trostlosigkeit. Auch meine eigene kleine Welt war nicht gerade sonnenbeschienen. In dieser Lage war mir vollständig entgangen, daß wir bereits mehrere Wochen keine Nachricht von meiner Großmutter hatten. Diese Tatsache wurde mir erst mit Beginn der Osterferien bewußt, schlagartig überfiel mich eine heftige Unruhe, und ich wünschte mir deshalb die Erlaubnis meines Vaters, nach Gfell fahren zu dürfen. Da er wegen der herrschenden Arbeitslosigkeit ein besonderes Augenmerk auf das Fortkommen seiner Kinder legte, sah er es am liebsten, wenn ich in den Kurzferien daheim blieb, um zu lernen und zu üben. Er selbst hatte einen sehr schweren Start ins Leben gehabt, weshalb wir es einmal besser haben sollten. Nun kam er aber meinen Wünschen entgegen, denn er schien sich wegen Großmutters langem Schweigen gleichfalls zu beunruhigen. Er trug mir deshalb auf, nach ihr zu sehen.
Es war Gründonnerstag. Mein Ränzlein hatte ich schnell gepackt, und noch zur selben Stunde wanderte ich los. Ich ließ mir nicht die Zeit, nach einem geeigneten Zug zu fragen, weswegen ich von vornherein die Richtung Aich-Pirkenhammer einschlug, um dann den Weg durch das Tepltal nehmen zu können. Je mehr ich mich meinem Ziel näherte, desto heftiger pochte mir das Blut vor Angst und Sorge in den Schläfen. Ich blickte nicht nach links, ich blickte nicht nach rechts, ich trieb mich nur vorwärts. Endlich war ich über den „Katzasteig" hinaus auf dem „Braun Hüwel", von wo ich die ersten Häuser des Dorfes in der Mittagssonne sah. Sie waren mir diesmal nicht so vertraut wie sonst, sie schienen mir fremd und grüßten mich nicht. Zitternd öffnete ich das Gatter beim „Houvler". Und als ich bergauf die Dorfstraße hastete, war es mir, als ob die Gfeller vor mir in ihre Häuser flüchten würden.
Keuchend stand ich vor dem Häuserl, in dem die Großmutter lebte, und schaute zu den Fenstern hinauf. Aber es regte sich nichts dahinter. Während ich bebend über die Steinstufen in das halbdunkle „Virheißl" stolperte, sprengte es mir fast das Herz. Luftringend mußte ich an der Türe stehen bleiben, bevor ich anklopfte. Leise, sehr leise kam die Antwort. Da stürzte ich in die Stube. Meine Großmutter saß auf dem Schammerl vor der geöffneten Ofentür und fror. Über ihr wachsbleiches Gesicht tanzte zuckend der Feuerschein. Erschrocken sprang ich an ihre Seite und fragte: „Bist du krank, Großmutter?" Da lächelte sie und antwortete: „Na! I ho no a wengerl Bauchwöiding." Ich brachte sie trotzdem schnell ins Bett, füllte ihre Kupferwärmflasche und kochte Kamillentee. Ich wunderte mich, daß meine Großmutter alles mit sich geschehen ließ, sie, die sich niemals unterkriegen ließ und in ihrem schmächtigen Körper ungeahnte Kräfte zu besitzen schien. Nun pflegte ich sie, so gut ich konnte, was ihr auch sichtlich wohltat. Währenddessen kam immer wieder die Dicklmutter mit guten Ratschlägen, Milch und Eiern und redete der Kranken mit aufmunternden Worten gut zu.
Statt des Gebetläutens zogen die Ratschenbuben durch das Dorf. Wir hörten ihnen zu, wenn sie beim Kreuz neben Frau Gräfs Garten das „Vater unser" beteten. Großmutter lag still und lauschte. Ich sah nachher die Buben durch die Gasse kommen. Vornean waren die Großen mit ihrem schweren Ratschenkasten über dem Bauch. Sie waren zu meiner Zeit noch als die Kleinen mit einer Rassel hinterher getrippelt. Ich begann zu begreifen, daß meine Kindheit ganz heimlich fortgeschlichen war.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.