Naše dostihová dráha

Meierhöfen se mohl radovat.

A radoval se každý jeho občan, protože na kulise šedých továren s začouzenými komíny se u krásného břehu Ohře zelenala vznešená koňská dostihová dráha. Této výsady se mohla dostat jen naší obci, protože nikde v blízkém okolí Karlových Varů se nenacházela taková rovná pláň, jaká je pro závodiště potřeba. Tak jednoho dne karlovarská městská správa vložila nám, Meierhöfenským, tuto půvabnou perlu na potěšené srdce, což mohlo v důsledku jen posílit naše sebevědomí.

Rodný dům mých rodičů stál docela blízko dostihové dráhy, snad jen sto padesát metrů. Pokud jsem zrovna netrávila prázdniny během sezóny u babičky ve Gfellu, nezmeškala jsem jediný dostih. Tato skutečnost nikoho nemůže překvapit, uváží-li se, že můj otec měl jako mistr malíř vždy za úkol starat se o vyhlašovací tabuli závodního vedení. Náš pan Panhans, který byl mimo jiné čilým a šikovným písmomalířem, dostal tento úkol svěřen, přičemž musel štětcem a barvou měnit údaje, kdykoli se mezitím pořadí startu jinak přeskupilo. Dnes by to všechno zaznamenal počítač během vteřiny, tehdy ale musel náš pan Panhans odvádět bleskovou práci, aby se návštěvníci, tady zejména ti, kdo chtěli sázet, mohli orientovat. Můj zájem naproti tomu patřil jiným věcem, pro koně jsem neměla smysl, zvláště proto ne, že mě jeden kůň málem kousl do ramene. Ještě dnes vidím před sebou to sklapující koňské chrup, kterému jsem unikla jen prudkým trhnutím. Od té doby jsem se dráze věnovala nanejvýš tehdy, když žokejové nasedali a předváděli své koně k prohlídce. Barevné saténové blůzy a čepice se mi líbily, kromě toho jsem znala mnohé z jejich nositelů.

Ale než dostih začal, ráda jsem pozorovala příjezd hostů. Na louce mezi rodným domem a dostihovou dráhou byl vyrovnán parkovací plac. Nebyl velký, snad 1000 m². Přebytečná zemina byla navršena do valu, který ze dvou stran tvořil ohraničení. Na něm už dávno rostly heřmánek a podběl. Parkoviště nebylo dlážděné, usadily se na něm hrbolaté trsy trávy. Už půl hodiny před začátkem dostihu jsem sedávala na zemním valu, docela blízko vjezdu, a shora sledovala, co se tu všechno děje. Lidé mě velmi zajímali. Sem, na toto prosté parkoviště, se sjížděl „velký svět" a vystupoval ze svých nejdražších automobilů.

Přijížděli sem ze všech koutů světa. Bylo vidět všechny rasy, korunované rody, korunovaný kapitál, mladé i staré, krásné i ošklivé, tlusté i hubené, většinou zahalené v drahé eleganci. Dámy se natřásaly na vysokých podpatcích a vlnících se florentinkách přes štěrkovitou dostihovou silnici ke vchodu, zatímco pánové spěchali nést pléd, případně nezapomenout ani dalekohled. Často to obstarával i šofér, nebo přijel rovnou vícečlenný doprovod, který se hnal na sebemenší pokyn panstva. Zvlášť dobře si pamatuji jednu Američanku. Byla stejně krásná jako bohatá. Nezmeškala jediný dostih a vždy přišla přesně. Měla k dispozici několik automobilů, protože ten příslušný byl vždy v barvě jejího šatstva. Vedle svého livrejovaného šoféra měla ještě v závěsu společnici. Pak si ještě vzpomínám na voskově žlutého, vrásčitého mahárádžu a jeho mladou, pohádkově krásnou mahárání, jakož i jejich půvabné děti. Celý dvořanský doprovod tuto rodinu doprovázel, samozřejmě i statní hlídači, zvláště když mahárání nosila kolem krku obrovské jmění. Zvlášť mi utkvěl v paměti ještě jeden pán, protože měl také exotický vzhled a nikdy nechyběl. Oblékal se výhradně do bílého, k tomu nosil tmavočervený fez. Ve svém doprovodu měl tak atletické tělesné strážce, že mi připadali jako živé skříně. Dozvěděla jsem se, že „pán v bílém" je příslušníkem egyptského královského domu. Mohla bych zde vylíčit ještě mnohou nápadnou osobnost z koňských dostihů, ale to by zavedlo příliš daleko.

Když otec přišel krátce před začátkem dostihu, vedl mě kolem „kasy" přes upravený štěrk první třídy k úzkému koridoru, kde byla zdálky viditelná vyhlašovací tabule. Zmíněný koridor byl tři až čtyři metry široký pruh země, který byl z obou stran ohraničen bíle natřenou zábranou a zastřiženým živým plotem, a byl švem mezi „velkým světem" a „malými lidmi". Sotva se dalo dostat do křížku. Ze svého vyvýšeného stanoviště, které bylo vlastně určeno pro pana Panhanse, ale odkud jsem měla vynikající výhled na oba světy, jsem se jen těžko odtrhávala. Odtud jsem celé odpoledne pozorovala čilý ruch kolem sebe. Poté, co koně protančili kolem k prohlídce, obrátila jsem se znovu k publiku. Žokejů mi bylo líto, protože jsem věděla, jak moc museli dbát na svou tělesnou váhu. Jakmile vážili jen o pár deka víc, byl jim hned nařízen půst. „Pán v černém" s obuškem nad tím bděl jako Cerberus. Nadával malým, hubeným žokejům v jejich převážně maďarské mateřštině tak, že jsem se bála, že ty ubohé chlapíky i s kostmi sežere. Tu tišili svůj hlad paprikami a hasili následující požár pekelnou pálenkou. Nemohla jsem jim to mít za zlé, ale Cerberus o těchto hodech samozřejmě nesměl nic vědět. —

věta pokračuje na dalším listu ⟶