⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pan Panhans mi mé vyvýšené stanoviště nikdy nerozporoval, měl totiž dost práce. Kdykoli se připravoval nový start, proudili z obou stran návštěvníci k naší tabuli, dívali se nahoru a dolů, jednali, hádali se, šeptali, dávali pokyny personálu pro totalizátor, zatímco „malí lidé" po mé levé straně obraceli své peněženky nebo sahali rukama do hubených kapes kalhot. Mezi řadami těchto lidí se tehdy plížila hořká bída. Chtěli dosáhnout štěstí, nebo si je dokonce vynutit. S tím mála, co měli, doufali v velkou výhru, bohatý ale nikdo domů neodešel. Když byli koně hnáni do finálního spurtu, nejeden po mé levici zabořil obličej do dlaní, protože se bál pravdy. Jiní zuřili, jako by sami seděli na koních. Rozmanité byly citové projevy těchto lidí, kteří tady tolik doufali v kousek štěstí. Výbuchy temperamentu po mé pravé straně byly sice stejně nespoutané, ale za nimi nestála tragika bídy a nouze. Tady bylo všechno hra, kratochvíle a napětí pro nervy. O přestávkách se procházelo po štěrku, chodilo se na zastíněnou terasu, nechávalo se podávat kávu a snad se poslouchala „Lehká kavalerie". Naproti u „malých lidí" se mezi lidmi proplétal hubený, zrzavý chlapec se svým těžkým podnosem na krku a tenkým hláskem volal: „Cukrátka, bonbóny, pomeranče!" Znala jsem ho a věděla jsem, že jeho otec byl válečný invalida a jeho ubohá matka musela jako pradlena vydělávat na obživu rodiny. Její vyčerpané ruce měly hluboké praskliny a oteklé klouby. Ostatně tento chlapec se z války už nevrátil domů. — Hned u vchodu druhé třídy stál vždy zmrzlinář se svým vozíkem na zmrzlinu. Víka na vanilkovou, resp. čokoládovou zmrzlinu byla vždy pěkně vyleštěná do lesku. Za jednu korunu tam člověk dostal mezi dvěma oplatkami tolik zmrzliny, že ji musel rychle slíznout, aby celá ta dobrota nestekla jako omáčka přes ruku na zem. Pak byl člověk celý zalepený a matka byla zděšená z ušpiněných šatů.

Když jsem později na konci dostihu procházela s otcem východem, natahovaly se k nám špinavé žebrácké ruce a z hluboko posazených očí na nás hleděla beznaděj.

Tak jsem já, na vyvýšeném stanovišti dostihové dráhy v Meierhöfenu, brzy poznala, že se v životě musím dívat nalevo i napravo a že naše dostihová dráha byla sice velmi krásná, ale dokázala také učinit nekonečně smutným.

Hermine Walter, roz. Palm

Kde se nemůžeš nebezpečí vyhnout, tam ti nezbývá, než mu jít vstříc s odvahou.

FRIEDRICH RÜCKERT

věta pokračuje na dalším listu ⟶