O váradlení, čegrování a tičování

Prosté, blažené hry v létě a na slunci

Když někdy jdu se svou ženou po dlažbě z kočičích hlav, po cestě vysypané přírodním kamenem, nebo procházíme starou uličkou zalitou sluncem, náhle si vzpomenu na hry z dob našeho mládí v staré domovině. Občas jsem řekl: „To by bylo znamenité místo na váradlení," a nebylo by vůbec od věci, kdyby si starší lidé na tuto rozkošnou, neškodnou hru na jarním nebo letním slunci znovu vzpomněli a ve svém pokročilém věku ji ještě jednou vyzkoušeli. Byl by to i skvělý „seniorský sport". Pokusím se hry vylíčit tak, jak je mám v paměti.

Ke všem zmíněným hrám je potřeba čegrovacích kuliček neboli čegrovacích kiechelí (kuliček nebo kuliček na hraní), tedy pestrých kuliček z hlíny nebo skla, jejichž průměr se pohybuje zhruba od velikosti pětifenikové mince až po velikost jednomarkové mince. Hry se hrají ve dvou nebo v libovolném počtu osob.

Při váradlení je potřeba dlažba z kočičích hlav s určitým sklonem. Vybere se zvlášť vhodný, obvykle o něco vyčnívající kámen, od kterého se kulička nechá „radlit" (koulet) určeným směrem dolů. Aby kulička získala větší spád, formuje se pravá ruka zhruba tak, jako by měla držet propisovací tužku, a tam, kde by z pěsti nahoře vyčnívala propiska, se vloží kulička. Palec se přiloží na vybraný větší kámen. Kulička se pak koulí mezi palcem a ukazováčkem přes kámen a hledá si cestu, dokud se nezastaví o nějakou překážku. Při přiložení ruky se nesmí „šnirbolovat", tedy kulička se musí koulet sama, bez pomoci (šťouchnutí, otočení atd.). Ostatní hráči se stejným způsobem snaží nakoulet svou kuličku směrem k té, která už leží na zemi, a trefit ji. Hráč, který zasáhne „vyváradlenou" kuličku, si smí tu i svou vlastní kuličku vzít (výherce).

Při čegrování se na rovné, hladké zemi vytočí patou do země důlek. Hráči z dohodnuté vzdálenosti hází kuličku do připraveného důlku, podobného ptačímu hnízdu (je-li spoluhráčů málo, lze pro hod dohodnout i dvě nebo tři kuličky). Když všichni hráči svou kuličku odhodí, zůstane možná jedna v důlku a ostatní kolem něj. Hráč, jehož kulička leží v důlku nebo nejblíže k němu, začne kuličky ležící kolem důlku ukazováčkem „hiarcovat" (šťouchat), tedy dát jim ukazováčkem takový švih, aby se do důlku zakoulely. Netrefí-li kuličku, přijde na řadu hráč, jehož kulička je k důlku nejblíž, a tak dále. Hráči, který jako poslední dostane i poslední kuličku do důlku, patří na konci všechny kuličky v důlku.

Od „čegrování" se dá přejít k „tičování". V tomto případě zůstanou kuličky v důlku a hráč, který by byl výhercem při čegrování, smí jako první z místa (bez rozběhu) vystřelit (hodit) kuličku mezi kuličky v důlku. Při tomto hodu nesmí ruka klesnout pod pás hráče. Kuličky, které z důlku vyskočí, patří tomu, kdo je vytičoval. Každý hráč má jeden hod.

Oblíbené byly také hry „raaflování" neboli „raaf-gechen" (kuličkování na obruč). Tyto hry jsou ale zřejmě obecně ještě dobře známé.

Kdo zná ještě jiné varianty, může se o ně klidně se všemi podělit.

Bylo by potěšující, kdyby se s těmito prostými, téměř bezplatnými a radostnými hrami znovu seznámila i naše mládež a nadále je provozovala. Je to jistě pěkné trávení volného času, které podporuje pozornost a zručnost.

Alois Schwarzer, 8905 Mering (dříve Horní Slavkov (Schlaggenwald))

Krajané, prosíme o úhradu předplatného!

věta pokračuje na dalším listu ⟶