Naše dostihová dráha
Meierhöfen se mohl radovat.
A radoval se každý jeho občan, protože na kulise šedých továren s začouzenými komíny se u krásného břehu Ohře zelenala vznešená koňská dostihová dráha. Této výsady se mohla dostat jen naší obci, protože nikde v blízkém okolí Karlových Varů se nenacházela taková rovná pláň, jaká je pro závodiště potřeba. Tak jednoho dne karlovarská městská správa vložila nám, Meierhöfenským, tuto půvabnou perlu na potěšené srdce, což mohlo v důsledku jen posílit naše sebevědomí.
Rodný dům mých rodičů stál docela blízko dostihové dráhy, snad jen sto padesát metrů. Pokud jsem zrovna netrávila prázdniny během sezóny u babičky ve Gfellu, nezmeškala jsem jediný dostih. Tato skutečnost nikoho nemůže překvapit, uváží-li se, že můj otec měl jako mistr malíř vždy za úkol starat se o vyhlašovací tabuli závodního vedení. Náš pan Panhans, který byl mimo jiné čilým a šikovným písmomalířem, dostal tento úkol svěřen, přičemž musel štětcem a barvou měnit údaje, kdykoli se mezitím pořadí startu jinak přeskupilo. Dnes by to všechno zaznamenal počítač během vteřiny, tehdy ale musel náš pan Panhans odvádět bleskovou práci, aby se návštěvníci, tady zejména ti, kdo chtěli sázet, mohli orientovat. Můj zájem naproti tomu patřil jiným věcem, pro koně jsem neměla smysl, zvláště proto ne, že mě jeden kůň málem kousl do ramene. Ještě dnes vidím před sebou to sklapující koňské chrup, kterému jsem unikla jen prudkým trhnutím. Od té doby jsem se dráze věnovala nanejvýš tehdy, když žokejové nasedali a předváděli své koně k prohlídce. Barevné saténové blůzy a čepice se mi líbily, kromě toho jsem znala mnohé z jejich nositelů.
Ale než dostih začal, ráda jsem pozorovala příjezd hostů. Na louce mezi rodným domem a dostihovou dráhou byl vyrovnán parkovací plac. Nebyl velký, snad 1000 m². Přebytečná zemina byla navršena do valu, který ze dvou stran tvořil ohraničení. Na něm už dávno rostly heřmánek a podběl. Parkoviště nebylo dlážděné, usadily se na něm hrbolaté trsy trávy. Už půl hodiny před začátkem dostihu jsem sedávala na zemním valu, docela blízko vjezdu, a shora sledovala, co se tu všechno děje. Lidé mě velmi zajímali. Sem, na toto prosté parkoviště, se sjížděl „velký svět" a vystupoval ze svých nejdražších automobilů.
Přijížděli sem ze všech koutů světa. Bylo vidět všechny rasy, korunované rody, korunovaný kapitál, mladé i staré, krásné i ošklivé, tlusté i hubené, většinou zahalené v drahé eleganci. Dámy se natřásaly na vysokých podpatcích a vlnících se florentinkách přes štěrkovitou dostihovou silnici ke vchodu, zatímco pánové spěchali nést pléd, případně nezapomenout ani dalekohled. Často to obstarával i šofér, nebo přijel rovnou vícečlenný doprovod, který se hnal na sebemenší pokyn panstva. Zvlášť dobře si pamatuji jednu Američanku. Byla stejně krásná jako bohatá. Nezmeškala jediný dostih a vždy přišla přesně. Měla k dispozici několik automobilů, protože ten příslušný byl vždy v barvě jejího šatstva. Vedle svého livrejovaného šoféra měla ještě v závěsu společnici. Pak si ještě vzpomínám na voskově žlutého, vrásčitého mahárádžu a jeho mladou, pohádkově krásnou mahárání, jakož i jejich půvabné děti. Celý dvořanský doprovod tuto rodinu doprovázel, samozřejmě i statní hlídači, zvláště když mahárání nosila kolem krku obrovské jmění. Zvlášť mi utkvěl v paměti ještě jeden pán, protože měl také exotický vzhled a nikdy nechyběl. Oblékal se výhradně do bílého, k tomu nosil tmavočervený fez. Ve svém doprovodu měl tak atletické tělesné strážce, že mi připadali jako živé skříně. Dozvěděla jsem se, že „pán v bílém" je příslušníkem egyptského královského domu. Mohla bych zde vylíčit ještě mnohou nápadnou osobnost z koňských dostihů, ale to by zavedlo příliš daleko.
Když otec přišel krátce před začátkem dostihu, vedl mě kolem „kasy" přes upravený štěrk první třídy k úzkému koridoru, kde byla zdálky viditelná vyhlašovací tabule. Zmíněný koridor byl tři až čtyři metry široký pruh země, který byl z obou stran ohraničen bíle natřenou zábranou a zastřiženým živým plotem, a byl švem mezi „velkým světem" a „malými lidmi". Sotva se dalo dostat do křížku. Ze svého vyvýšeného stanoviště, které bylo vlastně určeno pro pana Panhanse, ale odkud jsem měla vynikající výhled na oba světy, jsem se jen těžko odtrhávala. Odtud jsem celé odpoledne pozorovala čilý ruch kolem sebe. Poté, co koně protančili kolem k prohlídce, obrátila jsem se znovu k publiku. Žokejů mi bylo líto, protože jsem věděla, jak moc museli dbát na svou tělesnou váhu. Jakmile vážili jen o pár deka víc, byl jim hned nařízen půst. „Pán v černém" s obuškem nad tím bděl jako Cerberus. Nadával malým, hubeným žokejům v jejich převážně maďarské mateřštině tak, že jsem se bála, že ty ubohé chlapíky i s kostmi sežere. Tu tišili svůj hlad paprikami a hasili následující požár pekelnou pálenkou. Nemohla jsem jim to mít za zlé, ale Cerberus o těchto hodech samozřejmě nesměl nic vědět. —
Unsere Rennbahn
Unsere Rennbahn
Meierhöfen konnte sich freuen.
Und jeder seiner Bürger hat dies auch getan, denn vor einer Kulisse von grauen Fabriken mit verrußten Schornsteinen grünte am schönen Egerufer die noble Pferderennbahn. Dieser Vorzug konnte nur unserer Gemeinde zuteil werden, weil nirgendwo in der nächsten Nähe Karlsbads sich solch eine ebene Weite bot, wie sie für einen Rennplatz nötig ist. So hatte also eines Tages die Karlsbader Stadtverwaltung uns Meierhöfenern diese reizvolle Perle an das erfreute Herz gelegt, was in der Folge das Selbstbewußtsein nur stärken konnte.
Mein Elternhaus stand ganz in der Nähe der Rennbahn, vielleicht waren es nur hundertundfünfzig Meter. Wenn ich während der Saison nicht gerade meine Ferien bei meiner Großmutter in Gfell verbrachte, dann habe ich kein Rennen versäumt. Diese Tatsache kann niemanden verwundern, wenn man bedenkt, daß mein Vater in seiner Eigenschaft als Malermeister stets den Auftrag hatte, die Anzeigetafel der Rennleitung zu betreuen. Unser Herr Panhans, der u. a. ein flinker und tüchtiger Schriftenmaler war, hatte diese Aufgabe übertragen bekommen, wobei er mit Pinsel und Farbe Angaben ändern mußte, wenn man zum Beispiel zwischenzeitlich die Startfolge anders aufgestellt hatte. Heute würde das alles ein Computer in Sekundenschnelle aufzeichnen, damals aber mußte unser Herr Panhans Blitzarbeit leisten, damit die Besucher, hier in Sonderheit die, die wetten wollten, sich orientieren konnten. Mein Interesse dagegen galt anderen Dingen, für Pferde hatte ich keinen Sinn, besonders auch deswegen nicht, weil mich eines beinahe in die Schulter gebissen hätte. Noch heute sehe ich das zuschnappende Pferdegebiß, dem ich nur mit einem heftigen Ruck entwischen konnte. Seitdem wendete ich mich höchstens der Bahn zu, wenn die Jockeis aufsaßen und ihre Pferde zur Ansicht vorführten. Die bunten Satinblusen und Mützen gefielen mir, außerdem kannte ich viele von ihren Trägern.
Aber bevor das Rennen begann, beobachtete ich mit Vorliebe die Auffahrt der Gäste. Auf der Wiese zwischen Elternhaus und Rennbahn hatte man einen Parkplatz planiert. Er war nicht groß, vielleicht 1000 qm. Das überschüssige Erdreich wurde zu einem Wall aufgeschüttet, der nach zwei Seiten die Abgrenzung bildete. Auf ihm wuchsen schon lange Kamille und Huflattich. Der Parkplatz war nicht gepflastert, holprige Grasbüschel hatten sich auf ihm angesiedelt. Bereits eine halbe Stunde vor Rennbeginn saß ich auf dem Erdwall, ganz nahe der Einfahrt und schaute aus der Höhe zu, was sich hier so alles tat. Menschen interessierten mich sehr. Hier an diesem einfachen Parkplatz fand sich die „Große Welt" ein und entstieg ihren südteuersten Automobilen.
Da kamen sie aus aller Herren Länder. Man sah jede Rasse, gekrönte Häuser, gekröntes Kapital, Junge und alte, Schöne und Häßliche, Dicke und Dünne, und meistens eingehüllt in teuere Eleganz. Die Damen stelzten auf hohen Stöckeln und wippenden Florentinern über die schotterige Rennbahnstraße dem Eingang zu, während sich die Herren beeilten, das Plaid zu tragen oder gar den Feldstecher nicht zu vergessen. Häufiger besorgte das auch der Chauffeur, oder es war überhaupt eine mehrköpfige Begleitung mitgekommen, die auf den leisesten Wink der Herrschaft herbeieilte. Eine Amerikanerin ist mir noch in besonders guter Erinnerung. Sie war ebenso schön wie sie reich war. Kein einziges Rennen versäumte sie und kam stets pünktlich. Sie hatte mehrere Automobile zu ihrer Verfügung, denn das jeweilige war immer in der Farbe ihrer Garderobe. Neben ihrem livrierten Chauffeur hatte sie noch eine Gesellschafterin im Schlepptau. Dann besinne ich mich noch auf einen wachsgelben, runzeligen Maharadscha und seine junge märchenschöne Maharani sowie deren reizende Kinder. Ein ganzer Hofstaat begleitete diese Familie, natürlich auch kräftige Aufpasser, zumal die Maharani ein riesiges Vermögen um den Hals hängen hatte. Ein Herr fiel mir auch noch besonders auf, denn er war ebenfalls von exotischem Aussehen und fehlte niemals. Er kleidete sich nur weiß, dazu trug er einen dunkelroten Fes. In seinem Gefolge hatte er solch athletische Leibwächter, daß sie mir wie lebende Schränke vorkamen. Ich konnte erfahren, daß der „Herr in Weiß" Angehöriger des ägyptischen Königshauses sei. Noch manche auffallende Persönlichkeit beim Pferderennen könnte ich hier schildern, aber das würde zu weit führen.
Wenn mein Vater kurz vor Rennbeginn kam, führte er mich an der „Kassa" vorbei über den gepflegten Kies der ersten Klasse zu dem schmalen Schlauch, in dem weithin sichtbar die Anzeigetafel stand. Besagter Schlauch war ein drei bis vier Meter breiter Streifen Land,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.