Město Auerbach zve

Následujícímu pozvání pro nás, rodáky z Horního Slavkova (Schlaggenwald), a přidružené obce, bychom měli věnovat velkou pozornost a chápat je jako poctu. Apeluji na všechny krajany, aby podle možností pozvání vyhověli a dokázali tak svou sounáležitost jako kmotřenci a že se cítíme být také součástí našeho patronátního města. Bylo by vhodné zúčastnit se slavnostního průvodu v chebském kroji. Prosím proto zájemce, kteří se hodlají zúčastnit městského jubilea, aby mi zaslali krátké oznámení.

Místní setkání krajanů v Kahlu by nemělo být důvodem k tomu, abychom se níže uvedené slavnosti nezúčastnili. Vždyť se přece podnikají i nedělní výlety. Neměly by tedy existovat žádné výmluvy a měli bychom pozvání vyhovět. — Vzhůru do Auerbachu, to musí být naše heslo pro 25. a 26. červen!

„Město Auerbach v Horní Falci má už 20 let patronát nad rychlým minolovkovým člunem Spolkového námořnictva. Tento člun kotví v Baltském moři v Olpenitz u Kappeln. Ve dnech 25.–26. června 1983 se v Auerbachu v Horní Falci koná velká jubilejní slavnost, spojená rovněž s občanskou slavností na náměstí. V sobotu 25. června 1983 se v jednacím sále naší radnice koná v 15 hodin slavnostní zasedání. V neděli 26. června 1983 v 9 hodin polní bohoslužba na náměstí, kterou celebruje čestný občan našeho města pan děkan Dr. Josef Kraus, Bamberg, a ve 13.30 hodin velký slavnostní průvod ulicemi našeho města.

Byli bychom rádi, kdyby k nám přijelo také mnoho kmotřenců z našeho patronátního města Horního Slavkova.

Zvu Tebe, Tvou paní manželku, a všechny z Horního Slavkova a okolí co nejsrdečněji. Byli bychom vděční, kdybyste mohli přijet.

Doporučuje se toto naše pozvání zveřejnit v příštím vydání Heimatbriefu.

S přátelským pozdravem ve staré sounáležitosti

Tvůj Hanni Haberberger, 1. starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Stesk

Ještě včera jsem byla dítě, tak od té doby čas uplynul, nejnadějnější léta bývají až příliš rychle minulostí.

Právě jsem si hrála, smála se u vesnice před okrajem lesa, trochu dne, trochu noci, brzy z toho zůstal jen sen.

Z něj se mírně, dobrotivě usmívá stále matčina tvář, v očích však unavené, pomalu už hasne světlo.

Často mě chce něžně hladit teplou, měkkou rukou, ale pak odpočívá bledá v růžích pod smutečním páskem.

Když teď před slunečními paprsky sníh a led v jaru mizí, znovu se staré bolesti protáhnou napříč mou duší.

Pak musím naslouchat stesku, který mě bolí rudou žhavostí, neboť dozněné tóny stále zní v mé krvi dál.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶