V Neudeku jsme měli ještě jednou delší zastávku. Protože ale nesněžilo, mohli jsme si nerušeně prohlédnout vánočně vyzdobené městečko. Během zbytku cesty do Karlových Varů mnou zmítaly ty nejrozpornější pocity. Nejraději bych zůstala se strýcem a tetou a jela s nimi dál do Gfellu, na druhou stranu jsem se bála prázdné výminkářské chaloupky, v níž žila babička. Tam by nehořelo žádné vánoční světlo a mezi holými stěnami jizby by bylo chladno a strašidelné ticho. Kromě toho otec rozhodl, že mám přijet domů. Tak jsme dorazili do Karlových Varů. Strýc a teta byli po celou cestu neklidní, jestli ještě stihnou navazující vlak směrem na Marienbad. Ten na náš vlak skutečně ještě počkal, ale všechno muselo jít rychle. Naše loučení tak bylo velmi krátké. Pomohla jsem strýci a tetě ještě s přestupem, zamávala jim na rozloučenou a pak jsem zůstala sama na nástupišti. Smutně jsem vzala kufr a šla na nádražní náměstíčko. I tady bylo velmi zima, jen nebylo tolik sněhu. Zatímco mi po zádech znovu přebíhal mráz, hledala jsem drožku s koňmi. Ještě tam stály tři. Hned prvního fiakristu jsem se zeptala, jestli by mě zavezl do Meierhöfenu. Na to řekl, že to je pro něj vlastně dvojnásob dobré, protože je sám z Obermeierhöfenu a stejně chce domů, protože je už půl deváté a nic víc se dneska nestane. Když mi pak přehodil přes nohy deku, uviděl tenké lodičky a hedvábné punčochy, načež ten dobrák poznamenal: „No, slečno, to je pěkná ješitnost! Musíte si vzít ještě jednu deku!" A skutečně přinesl ještě jednu, do které mě celou zabalil. Tak jsem začala poslední úsek cesty domů. Nade mnou zářily hvězdy svaté noci. Přes obě vlněné deky jsem se nemohla zahřát, mrazivé záchvěvy mnou jen tak lomcovaly a zuby mi drkotaly tak, že jsem se při loučení nedokázala svému fiakristovi ani poděkovat a popřát „Veselé Vánoce!".

Otec se zděsil, když si mě, celou třesoucí se, vzal do náruče, a jeho otázky i výtky kvůli mému pozdnímu příjezdu — z velkých obav už dokonce telefonoval na přednostu stanice — mu odumřely na rtech. Byla jsem hned uložena do postele, a zatímco se vařila voda na čaj, změřili mi horečku. Od té chvíle si už toho moc nepamatuji, protože jsem dostala tak těžkou angínu, že jsem musela ležet upoutaná na lůžko až do doby po Novém roce. Když se moje teta dozvěděla o té zlé nemoci, dělala si ty nejtěžší výčitky, protože se bála, že se dostatečně nepostavila proti mé ješitnosti. Když pak jela zpátky domů do Chemnitz, vzala mě s sebou, protože mě chtěla sama znovu postavit na nohy.

Až skoro do poloviny února jsem byla ještě u tety Marie a strýce Ewalda, pak jsem byla telegramem povolána domů, protože otec a můj bratr Heinrich byli odvedeni a já měla pomáhat vést dál náš podnik. S těmito Vánocemi skončilo i mé sotva započaté mládí, protože to, co přišlo potom, nás všechny strhlo do víru těžkých osudových ran a odříkání.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

**Dr. Fritz Wittmann MdB**

Spolkové shromáždění Svazu vyhnaných (Bund der Vertriebenen) zvolilo v Bonn-Bad Godesbergu na příští dva roky nové předsednictvo celého svazu. Předsedou byl znovu zvolen mluvčí landsmanšaftu, Hornoslezan Dr. Herbert Czaja, poslanec Spolkového sněmu. Bavorský zemský předseda Dr. Fritz Wittmann, poslanec Spolkového sněmu (Cheb), byl s nejlepším počtem hlasů zvolen jedním z místopředsedů. Blahopřejeme Dr. Wittmannovi ke zvolení a těší nás, že chebský krajan je zastoupen v celkovém předsednictvu. — hi

věta pokračuje na dalším listu ⟶