Když řeknu „doma", může to být jen tam, kde stál dům mého otce, v malé skryté vesničce jménem Gfell v Chebsku. Jak daleko jsem od ní teď. Přesto na ni ráda vzpomínám, obzvlášť na krásné dětské vzpomínky na Štědrý večer.

Byla jsem ještě příliš malá, abych si opravdu uvědomovala vánoční přípravy. Dům musel být uklizen od shora až dolů. Prádlo se pralo už dlouho předem, aby na Štědrý večer nebylo tuhé na šňůře – to by totiž nebylo dobré znamení. Vánočky se musely péct ve velké kamenné peci a žádná nesměla přihořet, i to by totiž nevěstilo nic dobrého. Mech se musel často sbírat ještě zpod sněhu, aby jím byl ozdoben betlém v koutě.

V jedné věci jsem však jako nejstarší z nás dětí příliš malá nebyla. Matka přinesla krabice plné čokoládových kousků z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Ty jsem směla zabalovat do barevného staniolového papíru. Jak se ale později dostaly na stromeček, jsem se nikdy nedozvěděla.

Když se na Štědrý večer začínalo stmívat, řekla mi matka, abych se podívala dolů z kopce a zjistila, zda už ve vsi svítí tři světla. Jakmile jsem tři světla uviděla, mohli jsme rozsvítit i to naše. Proč to muselo být zrovna tak, dodnes nevím.

Otec pak šel do komory na krmivo, naplnil dvě velké mísy zrním a šrotem a postavil je ve světnici pod velký stůl, který děvečka právě prostírala bílým lnem a dobrým nádobím.

Matka stála už dlouho u kamen a připravovala štědrovečerní jídlo. Nic nesmělo chybět. Hrachová polévka s houskovými knedlíčky, sirupová „siruppiazala", bramborový salát a smažený kapr, a nakonec čaj a vánočky.

Docela slavnostně jsme se všichni posadili kolem stolu: otec, matka, děti, děvečky i pacholci. Společně jsme se pomodlili Otčenáš – zbožněji než kdy jindy. Při jídle nikdo nepromluvil ani slovo na památku narození Ježíška. Každý u stolu musel od každého jídla něco ochutnat, aby zůstal zdravý, což pro můj malý žaludek nebylo vždycky snadné.

Nakonec byla na stůl postavena mísa s jablky, pomerančemi, ořechy a mandlemi. Ale než kdokoli sáhl po prvním ovoci, vzal otec z mísy největší červené jablko a nakrájel ho na malé plátky. Všichni ho sledovali očima. Žádné jadérko se nesmělo rozříznout. Každému dal jeho kousek a řekl, že bychom si měli vždy pamatovat: kdybychom se někdy ztratili, právě tento kousek by nás dovedl zpátky domů.

Každý z nás se pak snažil dostat na ubrus co nejvíc slupek z jablek a pomerančů i skořápek z ořechů a mandlí, neboť i to byl zvyk.

Poté, co děvečka sklidila nádobí, vzal pacholek čtyři cípy ubrusu, svázal je do uzlu a batoh si zavěsil na paži. Směla jsem mu vylézt na záda, a pak dupal sněhem do sadu. Každý strom musel dostat něco ze štědrovečerního jídla, žádný nesměl být vynechán. I včelí úly dostaly hromádku.

Otec mezitím vytáhl obě mísy zpod stolu a nesl je s Güntherem do chlévů. Každý vůl, každá kráva, kůň, koza, prase, i slepice, kachny a husy musely dostat kousek toho zvláštního jídla. Žádný tvor neměl být o Štědrém večeru zapomenut.

A pak už bylo Ježíšek docela blízko. Matka se podívala dolů z okna a celá rozrušená řekla, že u Dicklových už svítí vánoční stromeček. Měly jsme se prý rychle podívat, co tam Ježíšek přinesl. Ale nic nás nemohlo zdržet dlouho, jakmile jsme obdivovaly ten stromek, protože jsme opravdu chtěly jednou vidět samotného Ježíška. Rychle jsme běžely nahoru do kopce. Letos jsme si to za žádnou cenu nechtěly nechat ujít. Ale jako vždy, když jsme otevřely dveře do světnice, viděly jsme, že malé okénko ve dvojitém okně je otevřené, a zvenku jsme slyšely jemné tóny zvonečku. Matka nám se smutnýma očima řekla, že Ježíšek tu právě byl.