Tak při všelijakých pracích rychle přišel ten velký den. Po sedmiměsíční službě, kdy jsem stále nosila uniformu, jsem měla obzvlášť silnou touhu po hezkém oblečení. Bavlněné punčochy s patentem mi zprotivěly, stejně jako neforemné sportovní boty. Raději jsem trpěla zimou, než abych si ještě jednou oblékla silné punčochy a těžkou obuv. Teta Marie proto ráno v den odjezdu kriticky svraštila čelo, když mě viděla v lehkých punčochách a botách, protože venku bylo mrazivo a přes noc trochu nasněžilo. Bohužel v té době nebyly holínky v módě a punčochové kalhoty se teprve měly vynalézt. Teta mě několikrát napomínala, abych se oblékla tepleji, a prorokovala mi, že za nejdéle třicet let za svou lehkomyslnost dostanu účet. Já jsem ji s velkým přesvědčením ujišťovala, že vůbec nikdy nemrznu, že je mi vždycky teplo, jako bych byla zabalená do pece. Tetě se mě nepodařilo přesvědčit. Tak jsem pak vedle strýce a tety klopýtala v lodičkách, hedvábných punčochách, elegantním kabátě a klobouku k nádraží a velmi brzy jsem cítila, jak mi ledový chlad proniká tenkými podrážkami. Nedala jsem to však na sobě znát a vroucně doufala v teplé kupé vlaku. K mé největší radosti tam bylo skutečně vytopeno. Že hustý cigaretový kouř pronikal až do nejzazších koutů, mi příliš nevadilo, jen když jsem už nemrzla. Náš vlak se brzy vydal mírným stoupáním vzhůru do Krušných hor. Bylo kolem poledne, když najednou začalo tak silně sněžit, že nebylo vidět ani tři metry, natož krajinu. K tomu naše lokomotiva astmaticky sténala a vrzala, a člověk se musel bát, že co chvíli vydá poslední dech. Přesto jsme nakonec dojeli do Johanngeorgenstadtu, kde jsme museli přestoupit. Sníh tam mezitím ležel tak vysoko, že narychlo svolané kolony mužů a příslušníků pracovní služby musely nádražní prostranství odhrabávat od sněhových závějí.

Když jsme konečně odložili zavazadla na nástupišti a vyhlíželi navazující vlak, překvapil nás strýc Ewald zlou zprávou, že musíme počkat, protože hlavní trať je tak zasněžená, že žádný vláček, ani ten nejmenší, už nemůže jet. Tak jsem tam stála ve svých lodičkách a neodvažovala se udělat krok, protože s každým jsem se propadala po kotníky do sněhu. Nevěděli jsme, jestli máme jít do čekárny, nebo počkat na nástupišti, protože by to snad trvalo jen pár minut, než budeme moci nastoupit. Strýc Ewald šel znovu na průzkum a teta Marie si prohlížela mé nohy, které skrz tenký hedvábný povrch punčoch prosvítaly do modra. Konečně se strýc vrátil, ale s málo utěšujícím sdělením, že „oni" sice trať uvolní, ale ještě to určitě potrvá hodinu. Rozhodli jsme se tedy nakonec jít do přeplněné čekárny. Ta však bohužel nebyla vytopená. Přesto živočišné teplo namačkaných lidí vytvořilo snesitelnou teplotu, byť jinak byl vzduch velmi zkažený. Po ohlášené hodině skutečně kdosi otevřel dveře a zavolal k nám dovnitř: „Teď přijede vlak!" Nastalo takové mačkání a nadávání, než se konečně všichni cestující protlačili úzkými dveřmi ven a stáli na nástupišti. Vlak však nikde nebylo vidět a všichni lidé začali znovu mrznout, obzvlášť já. Zkoušela jsem všechno možné, abych se zbavila palčivého chladu. Namlouvala jsem si, že nemrznu, a pak jsem se modlila: „Pane Bože, dej, ať už konečně přijede ten vlak!" Trpěla jsem však potichu, protože za nic na světě jsem nechtěla dát strýci a tetě znát své trápení. Konečně — po půl hodině — bůhví, jak jsem ji přestála — přijel náš vlak. Všichni se znovu tlačili, ale strýci Ewaldovi se přece jen podařilo najít ještě prázdné kupé. Poslední silou jsem pomáhala uložit zavazadla, a teprve když jsem si sedla, všimla jsem si, že ani tento vlak, ten vytoužený, není vytopený.

Nejraději bych se rozplakala. Přitom jsem se závistí hleděla na tetiny vlněné punčochy a kožešinové boty. Co mi teď byla moje elegance, když nikomu nebylo do toho, aby si jí všímal?! Každý chtěl jen včas dojet do cíle. Vyzula jsem si tedy boty, vytáhla nohy na lavici a sedla si na ně. Pak jsem zavřela oči a čekala, jestli brzy neomdlím. Najednou se ale zabouchly dveře, průvodčí dal znamení a náš vlak se pomalu dal do pohybu. Krátce nato se ve voze ozvalo praskání a lupání, a já věděla, co to znamená. Teď jsme jeli z hor dolů do údolí, a tam zbylo dost páry pro topné trubky. Ach, jak mi to udělalo dobře, když jsem pomalu znovu cítila život ve žilách! Když jsme jeli k Neudeku, už se stmívalo. Z leckterých okenic nám vstříc už zářily rozzářené vánoční stromky. Tehdy jsem pocítila, jak se ve mně začíná probouzet kouzlo Štědrého večera.